VLČÍ KREV I.

I VLKODLACI MAJÍ ZLÉ SNY 2.část

„Kde je Nathan?" zeptala se Audrey po chvíli Masona.
„Už se vrátil do domu. Trvalo mi dlouho, než jsem ho dokázal probudit. Dobrá práce mimochodem, smekám před tebou. Ne každému se povede dostat ho na lopatky."
„Myslím, že byl opatrný a bál se, aby mi neublížil, tak to zase tak těžké nebylo." Opáčila Audrey.
„Možná, ale i tak. Dobrá práce. Teď pojď, Piper už určitě nachystala večeři a já mám vážně hlad."
Audrey se jeho slovům zasmála. „Jak to, že máš pokaždé takový hlad?"
„Jsem přeci vlkodlak." Řekl a usmál se na ni tím svým klukovským úsměvem, který viděla jen málokdy, ale který z drsného a vždy smutně vypadajícího Masona, udělal veselého a mladého muže, který má pro co žít.
„Pravda." Vyprskla smíchy a bouchla ho pěstí do ramene.
„Hej, nedovoluj si, jo? Pořád jsem tvůj trenér." Namítl Mason, ale nepřemohl smích a za chvíli se oba dva váleli na zemi v záchvatu hysterického smíchu.

Když se dostali do domu, stále se ještě smáli. Eve, která je zastihla, zrovna když vcházeli do domu, se na ně s opovržením zadívala, ale neřekla nic. Místo toho si jen odfrkla a prošla dveřmi do obývacího pokoje, který vedl do kuchyně.
„Co jí zase je?" zeptala se Audrey Masona, který se za Eve otráveně díval.
„Kdo ví? Ta holka je jako aprílové počasí. Nikdy nevíš, jak se zachová příště. Je to fakt otravné. Ale to neřešme, mám hlad."

„Kde jste byli tak dlouho?" okřikla je Piper, která zrovna rozlévala polévku. „Nathan už se vrátil před jakou dobou!"
„A kde je?" chtěla vědět Audrey, která ať se koukala, jak se koukala, ho nikde neviděla.
„Leží ve svém pokoji. Není mu moc dobře. Pořád ještě dýchá kyslík." Odpověděl věcně Oliver a mrkl na ni. „Dala jsi mu pěkně zabrat, to ti povím. Člověk by nevěřil, co všechno v tobě vězí." Nad jeho komplimentem se dokázala Audrey však jen usmát. Na mysli jí vytanul ten rozhovor s Lycanem. Oliver ví, co v ní je a taky ví, jak to využít.
„Nemyslím si, že bych byla nějak extra dobrá, Nathan se ani moc nebránil." Začala ho obhajovat Audrey. Oliver však jen zavrtěl hlavou.
„Nathan má zlomená tři žebra a podle všeho je způsobil jeden jediný úder. Jak se ti to podařilo?"
„Kopla jsem ho. Jinak by mi zlomil nos." Konstatovala Audrey a posadila se k vařící polévce, kterou na jedno z volných míst postavila Piper.
„Říkal jsem, že se rychle učí." Poznamenal Mason, který si vyžádal přídavek a mrkl laškovně na Piper, která mu věnovala sladký úsměv.
„To sice nevím, ale zajdu za Nathanem, jen co dojím tu polévku. Nemám moc hlad."
„Fajn, ale teď jez!" nakázala jí Piper a posadila se na své obvyklé místo.

Ozvalo se zaklepání a Nathan se nadzvedl na polštářích. Neměl náladu ani na Olivera, ani na Eve, která ho přišla otravovat asi pětkrát.
„Nathane?" ozval se zpoza zavřených dveří Audrein hlas. „Můžu dál?"
„Pojď." Hlesl překvapený vlkodlak a posadil se na posteli.
Dveře se otevřely a v nich se objevila Audreina černá hříva. „Jak se cítíš?" zeptala se, když vstoupila do pokoje a posadila se na koberec u postele.
„Bylo mi už i lépe. Nikdo mě nikdy nepřidusil. Ty jsi první." Ta vzpomínka mu bůhvíproč zacukala koutky.
„Jo, za to se moc omlouvám, ale byla jsem opatrná, neublížila bych ti." Začala se omlouvat Audrey. Nathan zavrtěl hlavou.
„Nemáš se za co omlouvat. Měla jsi mě zneškodnit a to se ti povedlo. Bylas naprosto neuvěřitelná, tak se přestaň omlouvat, taky jsi mi zakázala, abych si vyčítal, že jsem tě pokousal." Audrey se zamračila. Věděla, že mu to řekla, ale jeho slova jí připomněla Lykana a to, co říkal o jejich poutu. „Děje se něco, Audrey?" Zavrtěla hlavou. „Nesnaž se mi lhát, to pouto mi jasně říká, že nejsi v pořádku, že se něco děje!"
„Jak to, že ty to cítíš a já ne? To pouto mi nic neříká, necítím ho!" zlobila se Audrey a Nathan omluvně pokrčil rameny.
„To nevím, ale já ho vážně cítím. Když se něco děje, jakoby vibrovalo, je to vážně podivný pocit. Někdy mě to i probudí ze spaní, to asi když máš zlé sny.
Není to nic, co bych ti přál. Sice vím, co se s tebou děje po tvé psychické stránce, vím, jak se cítíš, ale sám v sobě se díky tomu začínám ztrácet."
„To jsem nevěděla!" podivila se nahlas Audrey.
„Nikomu se s tím nechlubím. Kdybych to řekl Oliverovi, zůstal bych dole v té kleci zavřený napořád a Oliver by na mně dělal nějaké své praštěné pokusy, jako třeba, když jsem byl čerstvý vlkodlak."
„Oliver na tobě dělal pokusy?"
„Jo, ale netrvalo to dlouho. Isaac mu to zatrhl, když měl v plánu uříznout mi kus ucha, aby zjistil, jestli mi doroste. Fakt jsem se bál, že o to ucha přijdu!
Jinak mi bral hlavně krev, hodně krve, a dělal s ní různé testy, ale stejně na nic průlomového nepřišel. Tedy kromě toho, že má krev způsobila, že jsem se proměnil tak dlouho po kousnutí. Podle něj je zvláštní."
„To samé řekl mně." Odpověděla Audrey a zamračila se.
„Kdo? Oliver?"
„Ne, Lykan."
„Kdo?"
„Prapůvodní vlkodlak, který se mi dnes objevil ve snu. Řekl mi, že jsem výjimečná."
Nathan se nervózně nadzvedl na posteli. „Audrey, co to..."
„Tady jsi, Audrey! Máš jít dolů, Mason bude hodnotit tvou dnešní zkoušku!" vychrlila ze sebe Piper, která bez zaklepání vtrhla do pokoje. „Půjdeš taky?" zeptala se Nathana a ten jen souhlasně přikývl. „Super, tak pojďte!"