Stranger

1. Úvod

Jsem Eleanor Roosveltová. Teprve před měsícem jsem se nastěhovala z Brightonu do Londýna. Tady teď chodím nově na střední školu, do prváku. Stěhování bylo náhlé a rychlé. Mrknutím oka už jsme měli krabice tady, prakticky nic jsem s tím nestihla udělat.
Vzalo mně to, ale nasadila jsem kamený výraz a vyrazila na mojí novou střední. Nemám tu moc kamarádů. Vlastně se tady nebavím s nikým. Spolužáci mi už stihli dát přezdívku. Suchý Led. Mám prý ledový výraz ve tváři a snikým se nebavím. Párkrát na mně někdo zkoušel mluvit, ale pravda je, že o to vůbec nemám zájem.

Na téhle škole už jsem dohromady 4 měsíce. Nastoupila jsem v listopadu a teď je konec února. Máma mi neustále nadavá, že si nejsem schopná najít přátelé. Nepotřebuju přátelé. Nebudu je hledat. A kdyby jo, rozhodně to nebude v té škole. Je to budova plná pomluv a zkažených lidí. Navíc já přátelé mám. V Brightonu. Daleko, ale jsou tam a to mi stačí.

Sedím s klukem, který nosí velké brýle a vlasy si nabarvil na černo, ikdyž je původně blonďák. Pořád říkal že je emo a gothik ale ve skutečnosti působí úplně jinak. Vlastně o něm vím o něm úplně všechno a to jsem se o to neprosila. Nepotřebovala jsem aby na mně mluvil, ale pořád dokola mi opakuje, že jsem prý osamělá. A že potřebuju kontakt. A taky že na střední jsou ty nejlepší roky, kdy se chodí na večírky, provozuje se sex, chlastá se a dělají se nové vztahy. O nic z toho nemám zájem. Kreslím. Píšu. Fotím. Tohle dělám. Nechlastám, nekouřím, nešukám s klukama na potkání. A mám to ráda.

Za naší školou když se chvíli jde, je takový milý parčík kde je i altánek. Ten altánek kreslím skoro každý den už dva měsíce. Nikdo tam nechodí, mám tam klid. Všichni jdou hned po škole do obchldního centra, který je poblíž. A když jdou domů, parčík obcházejí. A to mi vyhovuje. Nemám svoje spolužáky ráda. Dívají se na mně vyděšeným pohledem a když zahnu za roh, slyším jak se o mně baví, jak jsem divná. Přestávky trávím na chodbě abych nemusela poslouchat kecy toho černovlasýho kluka co sedí vedle mně a nemusela pořád koulet očima nad výrazmi co mi poskytují moji spolužáci. Sednu si tam na okno a dělám si svoje. A vyhovuje mi to. A celkově jsem vlastně docela šťastná. Ne úplně, ale dá se říct.