ŠERMÍŘKA

PROLOG

Začalo zapadat slunce, když Katarina hodila svojí poslední dýku do černého středu na pytli se slámou. Její otec, který jí pozoroval, se usmíval a tvářil se spokojeně. „Myslím, že už je čas." Otočila se na něj a pozorovala ho. Vedle sebe měl položený dlouhý předmět zabalený v kusu zašedlé látky. „Už je ti čtrnáct let..." Sehnul se k předmětu a zvednul ho. Opatrně z něj shrnul látku, ta dopadla k jeho nohám.

V ruce držel meč. Podal ho Katarině. „Nos ho stále u sebe, teď je tvůj. Braň ty, kteří se nedokážou bránit sami. Bdi nad těmi, které miluješ. Braň to co je správné, před tím co je špatné." Katarina přikývla a prohlédla si meč. Měl úzkou čepel bez jediného škrábnutí. Rukojeť měl z tmavě červené kůže. Krásně jí padl do ruky. Pozvedla ho se slovy: „Budu." Vložila ho do kožené pochvy, tu si poté připevnila na opasek. „Měli bychom se vrátit, než tvoje matka začne mít starosti."

Oba vyrazili po lesní pěšince zpátky k jejich domu.

Než dorazili ke konci pěšinky, uslyšeli hlasy, mužské hlasy. Rozběhli se. Před domem stála skupina královských vojáků, kteří na sobě měli lehkou výzbroj a v ruce meče. Jeden z nich vykročil vpřed. „Co tady..." Katariin otec to nestačil doříct. Pochopil vojákovi úmysly a v mžiku už stál před Katarinou s mečem v ruce. Voják na něj zaútočil, on ale bez problémů jeho útok odrazil. Vrhnul se na něj další z vojáků, ale i toho hravě odrazil. Ze skupinky, která stála před nimi, se oddělili dva vojáci, vpadli do domu a vyvlekli odtamtud ženu a malého chlapce. Katarina zasténala. „Mami..." Chlapec začal plakat a okamžitě se přitiskl k sukni své matky. „Vzdej se!" zvolal jeden z vojáků, který právě přitiskl dýku ke krku ženy. Katariin otec ztuhnul, pomalu mu meč vypadl z rukou. Voják k němu rychle přiskočil a vrazil mu svůj meč se znakem království přímo do srdce. „Ne, tati!" Vykřikla Katarina. Okamžitě k němu přiběhla a položila si ho na klín. Vojáci se vrátili ke koním a odjeli. „Postarej..." Zašeptal Katariin otec. Katarina se sehnula blíž k jeho ústům, aby mu rozuměla. „Postarej se... o matku a svého bratra." Naposledy jí stisknul ruku a poté vydechl na posledy. Katarině začaly po tvářích stékat slzy. Přistoupila k ní její matka a objala jí kolem ramen, také plakala. Katarina přestala vnímat svět kolem sebe.

Druhého dne se Katarina posadila na své posteli a znovu začala plakat. Začala přemýšlet, jaký asi bude její život bez otce. Milovala ho, on jí všechno naučil. Naučil jí, se bránit, bránit ostatní, naučil jí zacházet se zbraněmi. Jenom díky jemu se stala silná. Vstala a opláchla si obličej. „Buď silná." Řekla sama sobě. Vyšla ven z domu. Našla útulné místo pod vysokým stromem a vyhrabala v zemi podlouhlou díru.

Matka jí pomohla přenést otce, až ke hrobu, společně ho do tam vložily. Poté jeho tělo Katarina zaházela hlínou. Nasbírala pár bílých oblázků a vyskládala je na navršenou hlínu. Matka jí vzala za ruku a druhou položila na hrob. „Odpočívej v pokoji." Po tváři jí při tom stekla slza.

Po dvou týdnech se Katarina šla podívat k hrobu. Posadila se vedle něj a zavzpomínala na svého otce. Na den kdy jí poprvé dal dýku do ruky. Bylo jí tehdy devět let. Prohlížela si jí a zkusila si jí položit do dlaně, ale byla tehdy nešikovná a dýka jí vyklouzla z ruky. Zaryla se těsně vedle její nohy do země. Ještě dlouho poté se bála vzít nějakou zbraň do ruky.

„Ah, tati. Jak se mám o ně postarat?" Povzdechla si. Ruka jí sjela k rukojeti meče a její prsty se kolem ní obmotaly. Vytáhla meč z pochvy a nechala na něj dopadnout sluneční paprsky. Až teď si všimla vyrytého drobného písma na jeho čepeli.
Braň ty, kteří se nedokážou bránit sami!