ŠERMÍŘKA

17. KAPITOLA

„Matko!" Brian vběhl do komnat Královny. Nevšímal si protestujících stráží, které míjel. Jeho matka seděla za svým stolem a něco brkem psala na kus pergamenu. Když si všimla svého syna, zůstala sedět, jenom k němu vzhlédla.

„Briane, co to..." Brian jí přerušil. „Proč si to udělala?" Nechápavě se na něj dívala. „Nevím, o čem to mluvíš." Brian se naštvaně opřel o její stůl a díval se jí do očí.

„O Katarině. Proč si jí prodala otrokářům. Co ti udělala?" Královna Anna se zhluboka nadechla a odložila brko do dřevěné krabičky. Opřela se lokty a stůl a propletla si prsty.

„Briane..." Znovu jí přerušil. „Nechci slyšet žádné výmluvy, nic takového. Chci slyšet pravdu." Chvěl se mu hlas. Měl strach a zároveň cítil strašný vztek.

„Briane, musela jsem to udělat. Nedal si mi na vybranou."

„Cože?" Matka ho chytila za ruku, kterou zarýval do dřeva. Vyškubnul se jí. „Kdybych to neudělala, nevzal by sis Princeznu Sophii. Musela jsem to udělat." Princ si založil ruce na prsou. „Vzal bych si jí. Neříkám, že rád, ale vzal bych si jí a vezmu. Ale to co si udělala..."

Královna se postavila a obešla stůl. Postavila se naproti svému synovi, zadívala se mu do očí. „Jsi Princ, musíš si vzít někoho s urozeným původem. Nemůžeš si dovolit si vzít nějakou vesnickou holku."

Brian po ní vrhl zlostným pohledem.

„Takhle o ní nemluv. A proč je pro tebe tak důležité, abych se co nejdřív oženil, vždyť jakmile usednu na trůn, přijdeš o svou moc. Budeš se muset řídit mými rozkazy. Proč bys ses toho dobrovolně vzdávala?" Jeho matka se na něj usmála. Musela se přemáhat, aby ten úsměv budil klidný dojem.

„Jsi můj syn, chci pro tebe to nejlepší." Zasmál se. „Nikdy nechceš pro nikoho to nejlepší. Jenom pro sebe. Takže chci slyšet pravý důvod."

„Nejsi připravený... Je zbytečné tě tím zatěžovat. Měl by, jsi na tu holku zapomenout a měl by, si se začít věnovat svojí snoubence. Když jste byli na tom plese, někam si zmizel a nechal si jí tam samotnou."

„Vezmu si Princeznu Sophii, co nejdřív to půjde, pod podmínkou, že mi teď okamžitě řekneš, o co jde."

Královna došla k oknu a otevřela ho, nadechla se čerstvého vzduchu. Potom se zase vrátila ke svému synovi. „Uvědom si, kdo jsi. Nebudeš mi vyhrožovat."

„A kdo jsi? Královna regentka? Zastupující Královna? Beze mě by, jsi byla nikdo." Do obličeje se jí nahrnula červená barva. Takhle vyvedenou z míry jí Brian viděl poprvé v životě. Zhluboka se nadechla a uklidnila se. K jejím zvláštním schopnostem patřila schopnost se v okamžiku uklidnit, takže nikdo ani nepostřehne, že jí vyvedl z míry, ale teď Brian poznal, že narazil na něco, čeho se obává i jeho matka.

Vrátila se ke stolu a znovu začala něco psát na pergamen. Bylo mu jasné, že už mu nic neřekne.

Došel do hlavního sálu. „Stráže!" Zakřičel nahlas, aby ho každý slyšel. Všichni přítomní se na něj otočili. Přiběhli k němu tři vojáci. „Okamžitě mi přivěťte Velitele Deonta a Jonaha." Vojáci přikývli a spěšně odešli.

Brian se posadil na jeden ze dvou trůnů a bradu si opřel o dlaň. Netrvalo dlouho a do sálu vešel Jonah. Doběhl k trůnu a lehce se uklonil. Ostatní v sále se vrátili ke svojí práci. „Kam si odešel?" Zeptal se ho Jonah tichým hlasem. „Za matkou, samozřejmě mi nic neřekla, ale to vyřeším později. Poslal sem pro Deonta, vezmi si, kolik vojáků chceš a najděte ji." Jonah se zadíval do země. „Myslím, že to není ten nejlepší nápad." Brian na něj vyvalil oči. „Co?"

„Královna jí tam poslala z nějakého důvodu a je známo, že velitel se zodpovídá Královně." Princ se nad tím zamyslel. „Dobře, tak si vezmi jenom svoje muže a ty nejlepší koně. Nějak to udělej, je mi jedno jak, ale jestli se jí něco stane, někdo si to odnese!" Jonah přikývl a odešel.

Brian si vybavil Katarininu tvář. Její jemnou pokožku a na její dokonale modré. Vzpomněl si, jak jí rukama zajel do vlasů. Byli tak jemné, tak dokonalé. Nic nemělo na její držení meče a na její teplá jemná ústa. Konečky prstů se dotknul svých rtů, přejel po nich. Udělalo se, mu špatně z myšlenky, že by ty zářící oči někdy vyhasly.