ŠERMÍŘKA

6. KAPITOLA

Katarina celé dny prohledávala lesy, ale Brianovo tělo nikde nenašla. Nakonec to neochotně vzdala. Nejrychleji se vrátila domů.

Když prošla dveřmi do domu, její matka jí pevně objala.

„Jsem hrozně ráda, že jsi v pořádku."

„Taky tě ráda vidím."

„Zachránila si ho?" Zeptala se jí matka. Katarina se na ní podívala se smutkem v očích, pokývala hlavou. Matka jí znovu pevně objala. „Co se stalo?"

Katarina jí stručně povyprávěla, jak její neúspěšná cesta probíhala. „To mě moc mrzí." Řekla na konec její matka.

„A co se dělo tady?" Zeptala se Katarina. „Nic, ale myslím, že jsou na tom všichni špatně. Vojáci zase zabavili pár domů, lidé se bojí, jenom vyjít ven." Katarýna nasadila odhodlaný výraz. „Už se s tím musí něco udělat."

„Budeš zase okrádat vojáky a kupovat jídlo?" Zeptala se jí matka. „To jsem nemyslela. Myslela jsem na něco většího."

„Na co?"

"To zatím nevím."

Následující dva týdny dělala to, co dělala už tři roky. Při tom se snažila přijít na něco, co by zabránilo vojákům jim brát domovy. Zezačátku občas myslela na Briana, ale potom jí to přešlo. Vedle, otcova hrobu, zapíchla do země kříž ze dřeva, na který vyryla Brianovo jméno.

Zrovna se vracelo domů z lovu. Před domem spatřila svého bratra Ariho. Držel v ruce krátkou díku, vypadalo to, že se jí snaží hodit do blízkého stromu. Katarina k němu rychle doběhla, dýku mu vytrhnula z ruky. „Co to děláš?" Zeptala se ho vlídně. „Chci být jako ty. Taky zachraňovat svět." Katarina se na něj usmála. Její malý bráška se na ní díval, svýma hnědýma očičkama. Poznávala v nich své vlastní.

„Já nezachraňuji svět."

„Ale ano, zachraňuješ. Ve vesnici jsem slyšel, že by lidé bez tvé pomoci nepřežili." Katarina ho pohladila po vláskách. „To je od nich milé. Jsi ještě moc malý na to, aby ses učil zacházet se zbraněmi. Vyhýbej se jim." Řekla mu. „A až vyrostu, naučíš mě to?" Zeptal se jí.

„To víš, že ano. Naučím, tě všechno, co mě naučil náš otec."

„Vůbec si na otce nepamatuji." Zesmutněl Ari. „Byl jsi ještě hodně malý, byli ti teprve dva. Náš otec byl dobrý člověk, pomáhal lidem, víc než kdy dokážu já." Ari jí obejmul. „Mám tě rád."

„Já tebe taky." Pustila ho. „Měl by ses vrátit k matce, aby o tebe neměla starost." Ari jí poslechl a vběhl do domu, ale Katarina nešla s ním, místo toho vyrazila do vesnice.

Procházela se ulicemi, několikrát proklouzla mezerou mezi domy a ocitla se někde úplně jinde. Trenvin nebyla moc velká vesnice, ale jak jí Katarina procházela sem a tam, připadla jí nekonečná.

Nevěděla, jak dlouho byla venku, ale připadalo jí to jako věčnost. Nikdy ji neunavovalo pomáhat ostatním. Jenže teď jí to přišlo jako nekonečné honění se za spravedlností, které nikdy neskončí.

Když prošla na hlavní ulici, nepoznávala to tam, vždycky tady běhaly děti a lidé si tady povídali. Ale teď, když sem vojáci začali jezdit mnohem častěji, lidé se bojí. Přemýšlela o tom, co by pro ně mohla udělat, aby se zase veselili a byli šťastní. Z myšlenek jí vytrhl hlasitý křik. Rozeběhla se za zdrojem hluku. Dorazila na náměstíčko, kde stáli spousty vojáků, kteří se rozcházeli do všech stran. V rukou drželi meče a pochodně. Zabíjeli všechny, kteří se jim dostali do cesty, pálili domy a smáli se. Katarina chtěla vystřelit na jednoho z vojáků, ale všimla si malé holčičky, která tak strašně vykřikla. Svíjela se na zemi a z boku jí vytékala krev.

Katarina k ní poklekla a položila si na klín. Odhrnula jí světlé vlásky s čelíčka. Holčičce stékaly po tvářích slzy, Katarina jí je otřela. „Neboj se, všechno bude v pořádku." Zašeptala Katrina. Holčička na ní pohlédla a v ten okamžik její pohled potemněl. Její oči pozoroval něco v dáli, co nikdo nemohl vidět. Holčička naposledy slabě vydechla.

Katarině stekla po tváři slza, přiložila holčičce prsty na víčka a zavřela je. „Odpočívej v pokoji."

Potom se Katarina postavila. Zahládla, jak pár vojáků vypaluje vedlejší dům. V ten okamžik si vzpomněla na svoji matku a svého bratra. Jak nejrychleji mohla, se rozběhla za nimi do jejich domu.

Běžela přes ulice, nevnímala výkřiky a rány kolem sebe, nevnímala nic. Soustředila se jenom na svůj běh.

To co spatřila na místě, kde měl stát jejich dům, jí vyrazilo dech. Dům hořel a rozpadal se. Snažila se do něj dostat dveřmi, ale přes ně spadl hořící trám i okna byly zatarasené. Neměla se jak dostat dovnitř, poprvé v životě ucítila hluboko v sobě paniku. Přes špinavé tváře od ohně, jí stékaly slzy. Nemohla nic udělat, pro nikoho. Tentokrát ne, už bylo moc pozdě.

Cítila úplnou beznaděj. Chtěla se vrhnout do plamenů a zachránit svého bratra i matku. Chtěl zabít všechny vojáky na světě, chtěla se pomstít.

U stromu na druhé straně od hořícího domu, stálo uvázaná Loretta. Katarina k ní doběhla a vyhoupla se jí do sedla. Běžela na jediné místo, o kterém věděla, že se tam může schovat.

Dojela do jeskyně. Brian tam nechal všechny své věci. Lehla si na deku a nohy si přitiskla k tělu. Plakala, křičela, proklínala. Opakovala si, že je silná, ale pokaždé, když to řekla, začala plakat ještě víc.

Usnula až k ránu, vyčerpaná.

Probudila jí něčí teplí dotek na její tváři. Byla to Loretta, kterou předešlé noci vzala sebou do jeskyně. Katarina se posadila. Z Lorettiny brašny vylovila vak s vodou a opláchnula si obličej, který měla celý slepený od zaschlých slz a špíny. Vzpomněla si na to, co se stalo včera, ale žádné slzy jí z očí netekly. Byla úplně dehydratovaná. Trochu se napila.

Potom vyšla s Lorettou z jeskyně. Unaveně na ní nasedla. Vyjel na cestu. Zastavily se a udělaly si přestávku.

Katarina se rozhodla, že jediné co jí pomůže od smutku, je lov.

Nikde ale nebyla žádná zvířata, chodila už skoro hodinu a pořád nic. Potom, ale zahlédla pasoucí se srnu. Mezi stromy na ní dopadaly sluneční paprsky. Katarina přiložila šíp na tětivu a napnula jí.

Šíp srnu zasáhnul přímo do boku. Katatina k ní přiskočila. „Promiň." Omluvila se jí, její dýka jí projela krkem. Srna se přestala hýbat.

Po pár dnech dojela do Alinsolle. Vypadlo to tam stejně jako, když tady byla naposledy. Vojáci tady nikoho neokrádali. Nejspíš proto, že je Alinsolle blízko u hlavního města.

Katarina zastavila u zdejší nalejvárny. Lorettu uvázala před ní, k ostatním koním. Vešla dovnitř.

Bylo to tam cítit alkoholem. Posadila se k prázdnému stolu. Přišel k ní zavalitý muž s půllitrem piva. „Pivo?" Zeptal se jí. Přikývla a podala muži pár mincí. Ten přední položil půllitr a odešel k jinému stolu.

Katarina se napila. Tekutina chutnala hořce, ale jí to nevadilo. Přesně to potřebovala. Alkohol otupoval její bolest, ze ztráty svých nejbližších. Rozhlédla se po lokále. Nikde neviděla žádnou ženu ani dívku. Dopila pivo a vstala, chystala se odejít.

Muž, který jí předtím přinesl pivo, jí zastavil. „Počkej! Jenom tudy cestuješ? Nikdy jsem tě tady neviděl."

„Nejsem odtud. A asi tady pár dní zůstanu." Muž si otřel špinavé ruce do kalhot. „Jsem Nolan. Jestli, tady zůstáváš... nepotřebuješ nocleh a práci? Sháním někoho na výpomoc." Katarina se nad tím zamyslela. Bude potřebovat místo na spaní, ale roznášet pivo nebylo nic pro ni.

„Já musím někam jít, ale děkuji za nabídku."