ŠERMÍŘKA

23. KAPITOLA

Katarina nasedla do Lorettina sedla. Kývla na svého společníka a oba pobídly své koně k rychlému cvalu. Po chvíli cesty vystřídaly rozlehlé louky hustě porostlé lesy. Na první známku osídlení narazili po půl denní jízdě. Polohu vesničky prozradila zlatavá políčka. První, co Katarina zahlédla, byly tři malé děti hrající si s kouskem provázku. Dva chlapci s provázkem točili a děvčátko ho různě přeskakovalo nebo podlézalo. Všechny tři se smály. Připomnělo jí to Ariho. Jaké asi on mohl prožít dětství?

Vesnička vypadala překvapivě udržovaná. Jenom tudy projeli a pokračovali dál. Kale byl pro Katariino příjemné zjištění tichý. Za celý den na cestě nepromluvil jediné slovo. Mohla tak v klidu přemýšlet, co se teď bude dít. Už několikrát jí napadlo, že by mohla prostě utéct. Nebylo by to tak těžké. Zatím si to, ale nechávala projít hlavou. Chtěla se dostat do bezpečné vzdálenosti od Roilandu. A s Kalem si připadala tak nějak v bezpečí. I přes to, že mu nevěřila, přece jenom pracuje pro Královnu, cítila, že jí ochraňuje.

Když se setmělo a nebylo vidět na krok, zastavili. Přivázali koně k větvi a rozdělali si oheň. Snědli kousek chleba a sušeného masa. Kale to zapil vínem. Katarina se položila na zem hned vedle ohně. Nechala oheň, aby jí hřál na tváři. Zavřela oči a chystala se spát, ale Kale jí donutil oči zase otevřít.

„Co si jí vlastně udělala?" zeptal se jí nezaujatě. „Na tom nezáleží."

„Řekl bych, že jo, když už se tě několikrát snažila zabít." Kouskem větve začal šťouchat do rozžhavených uhlíků. „Řekněme, že jsem jí tak trošku - nechtěně samozřejmě, přerušila plány."

„Hm."

„Proč ty pro ni děláš?" položila Kalovi otázku spíš ze zdvořilosti. „Nedostal jsem na výběr. Můj otec je velitel vojáků. Takže jsem dostal rozkazem."

„Deonte?" podivila se. Kale krátce a rychle přikývl. Jakoby se za svého otce styděl. Na což měl plné právo. „Budu vzhůru. Vyspi se. K ránu tě zbudím a vyměníme se." Oznámí jí. Nic nenamítá.

Trvá jí delší dobu, než se jí povede usnout. Je nervózní z představy, že bude spát, zatímco úplně neznámí chlap bude jenom kousek od ní vzhůru a s mečem v ruce. Proto si pod kus smotané deky, co si dala pod hlavu, položila dýku.

Probudilo ji brzké ranní světlo. Čekala, že jí Kale zbudí, jak řekl, ale nebyl tam. Nad lesem se snášela mlha, přes kterou proniklo jen pár šťastlivých paprsků slunce. Odráželi se od kapek rosy na listech a jehličí. Měla za to, že zahlédla, jak přes větev jednoho ze stromů přeběhla rezavá veverka. Měla, co dělat, aby se ubránila nutkání sebrat svůj luk z Lorettina sedla a nesundat jí jedinou ladnou střelou.

Čím déle se rozhlížela a hledala Kala, tím byla nervóznější. V prvé ruce pevně sevřela rukojeť dýky. Zaslechla křupání větviček. Otočila se po směru zvuku. Kale se vracel se svým i s jejím měchem na vodu. „Můžeš jí schovat, byl jsem jenom doplnit zásoby vody. Kousek odtud jsem objevil řeku." Řekl a podal jí měch. Svůj už začal připevňovat k sedlu svého hřebce. „Možná bychom měli jet chvíli po proudu."

„Není kratší jet po cestě?"

„Ne. V těhle místech se můžu vyskytovat nejrůznější zloději a lidi snažící se sehnat peníze na jídlo. Vyjíždíme ze zóny hlavního města. Tady je nejpostiženější oblast."

„Bojíš se snad?" pošťouchla ho Katarina. Nereagoval a místo toho nasedl do sedla a pobídl koně. Katarina ho napodobila a za chvilku už klusala s Lorettou vedle něj.

Další dva dny jeli podél velké řeky. Nemuseli si tudíž dělat hlavu se zásobami vody. V noci se už opravdu střídali ve stráži. Pokaždé, když měla Katarina hlídku, nikdy nezůstala sedět u ohně. Vzala si luk a ulovila minimálně zajíce a veverku. Měla štěstí a narazila také na ptačí vajíčka. Kale nic neříkal na její nepřítomnost. I tak ho Katarina podezřívala, že když má hlídku tak nespí.