ŠERMÍŘKA

1. KAPITOLA

Katarina se procházela po ulici a právě došla k místní nalejvárně. Uběhly tři roky od doby, kdy vojáci zabili jejího otce. Od té doby se změnila k nepoznání.

Došla ke dveřím a otevřela je. Uvnitř byl cítit alkohol a smrad z upocených vojáků, kteří sem přišli popíjet. Prošla kolem nich a usmála se na jednoho mladého z nich. Vyšla zadními dveřmi a počkala, než za ní voják vyšel ven. Dřív než si stačil uvědomit, co se stalo, Katarina ho srazila k zemi. Přitiskla mu kus latky k ústům a uspala ho. Z opasku mu odtrhla váček s penězi a nechala ho tam ležet. Rychle se vytratila za roh vedlejšího domu a pak vyšla zpátky na ulici, po které zrovna šel jeden postarší muž, který za sebou táhl vzpírající se kozu. O dvě ulice dál vešla do malého pekařství. Za vojákovy peníze koupila dva bochníky chleba. Potom ještě ve vedlejším obchodu koupila nějaké maso a sýr. Všechno rozdělila a pečlivě zabalila do kusů látky, tak že jí vznikly tři balíčky. Rychlým krokem došla až na konec Trenvinu, kde stálo pár rozpadlých domků, kde zily rodiny, které na tom byly opravdu špatně. Nemely ani na jídlo ani na oblečení. Katarina došla k nejbližšímu a položila před jeho dveře jeden balíček. Další položila k domu, který stál naproti. V něm žil bývalý farmář, který přišel o ženu a sám musel vychovávat tři malé děti. Těsně potom co jeho manželka zemřela, přišli vojáci a sebrali mu veškerou úrodu. Poslední balíček položila před dům, který vypadal ze všech nejvíc poničeně.

Domů se vrátila akorát včas na večeři. „Tak jak to dneska šlo?" Zeptala se jí matka. „Dobře." Usmála se na ní a podala jí talíř s polévkou. Její matka měla za domem malé políčko a na něm pěstovala zeleninu, aby měli co jíst. „Ale zítra bych měla vyrazit na lov." Prohlásila Katarina, která se od smrti svého otce strala o celou rodinu. „Proč nekoupíš i nám jídlo za ty peníze?" Zeptal se jí její malý bráška Ari. „Protože náš táta by to takhle nechtěl. Ty peníze využívám pro nakoupení jídla pro ty, co to potřebují. Nám dokážu maso ulovit a díky tobě a mamce máme i zeleninu. Nepotřebujeme peníze." Ari se podíval do své misky s polévkou a potom vzal lžíci a začal jíst. „Dobře, ale buď opatrná." Pohladila jí po vlasech matka.

Když dojedli, Katarina odešla do své ložnice a posadila se na postel. Nad postelí visela na zdi dřevěná polička, na ní seděla hadrová panenka, kterou jako malá dostala od svých rodičů. Panenka byla už celá špinavá a z pod šatů jí vykukovala sláma. Vedle ní ležela malá knížka, ze které jí její otec Trey učil číst. Knížku sundala z poličky. Byla hodně stará a ležela na ní vrstva prachu, která začala poletovat kolem, jakmile se jí Katarina dotkla. Knížka obsahovala příběh o dívce, která byla velmi bohatá a zamilovala se do chudého pastýře. Její otec jí chtěl provdat za bohatého a vysoce postaveného muže, to se jí ale nelíbilo a proto s pastýřem utekla. Spolu se zabydleli v sousedním království a žijí šťastně.

Když si Katarina dočetla, nebyla vůbec ospalá. Proto vylezla na půdu, kde měl její otec schované zbraně. Zbraně byly schované ve dvou truhlách. Katarina jednu otevřela. Byl v ní luk, se kterým chodila na lov. Ve druhé truhle byly dýky různých velikostí a malá truhlička, ve které měli uložené peníze. Vytáhla dýku s kratší čepelí a mrštila jí po nejvzdálenějším prámu. Dýka se zaryla hluboko do dřeva.

Ráno byla zima, proto si Katarina vzala na sebe kožený kabát. Za opasek si připevnila jednu kratší dýku a jednu delší. Nezapomněla ani na svůj meč, přes pravé rameno si přehodila toulec plný šípů a do ruky si vzala obyčejný dřevěný luk, který kdysi patřil jejímu otci.

Vykročila do lesa. Všude bylo ticho. Když se dostala hlouběji, uslyšela slabé praskání větviček. Šla za zdrojem zvuku. Na malé mýtince seděl zajíc, prohrabával větvičky a hledal něco k jídlu. Katarina vytáhla z toulce jeden šíp a přiložila ho na tětivu. Tětivu natáhla, zamířila na cíl a pustila.

Z mrtvého zajíce vytáhla zakrvácený šíp a očistila ho o trávu, poté ho vrátila zpátky do toulce.

Když se vracela domů, nesla čtyři králíky a jednu koroptev.
Doma kořist předala matce, ta začala zajíce stahovat z kůže. Z toho se jí udělalo zle a tak radši odešla. „Ještě zajdu ke Kirkovi, prodám tu koroptev a koupím chleba." Oznámila při odchodu.

V Trenvinu byl jenom jeden řezník, jmenoval se Kirk. Nebyl to moc hodný člověk, ale na Katarinu byl docela milý, protože mu občas nosila dobré kousky.
„Katarino? Copak máš dneska?" Usmál se na ní a ukázal při tom zkažené zuby.
„Jenom koroptev. Kolik mi za ní dáš?" Položila na pult mrtvého ptáka. „Pět kainů." Vzala jeho nabídku. Zastavila se v pekárně a potom se vrátila domů.

Otevřela dveře. „Katarino?" Uslyšela z kuchyně. „Ano?" Došla do kuchyně a opřela se o stůl. „Vojáci vypálili domy těch lidí, co jim pomáháš. Dneska mi to přišla říct Reanna. Prý šla kolem a viděla to, zapalovali..." Zbytek už ale Katarina neslyšela. Doběhla si pro svůj luk, toulec se šípy si přehodila přes rameno a vyběhla ven. Celou cestu běžela. Těsně před místem, kde byly domy, se schovala v křoví. Vojáci popíjeli pivo a víno, přitom se bavili tím, že zapalovali domy a vrazdili lidi, kteří si nažili zachránit si život. Katarina přiložila šíp na tětivu a chystala se vystřelit, ale vzpomněla si, že ještě nikdy člověka nezabila. Otec jí vždycky učil, že ušetřit lidský život, je jako mu dát druhou šanci na to být lepším člověkem. Nemůže ty vojáky zabít. Snažila se přesvědčit sama sebe, že ti vojáci zabíjí nevinné lidi, kteří se nemohou bránit. Natáhla tětivu, ale nevystřelila.

Najednou uslyšela známé svištění, jako když letí šíp, rozhlédla se kolem sebe, ale nic neviděla. Najednou začal padat jeden voják za druhým. Katarina usoudila, že podle rychlosti střídání šípů je střelec jenom jeden a že střílí z křoví na druhé straně. Pomalu se tedy plížila hustým porostem. Najednou se před ní něco mihlo. Svištivý zvuk byl pořád hlasitější.

Ještě víc se přikrčila a za stromem před sebou uviděla stín stojící postavy. Přiblížila se zezadu ke stromu, vytáhla dýku a pevně ji uchopila pravou rukou. Udělal velký krok a dýku položila cizinci na krk. Ten na okamžik ztuhnul. Potom si, ale sundal, rychlím škubnutím hlavy, kápy. Byl to mladý muž, možná o něco straší než Katarina. Měl tmavě hnědé vlasy. Na chvilku zaváhala, ale potom mu dýku přitlačila ke krku ještě blíž. „Kdo jsi?" Zeptala se cizince. „Jmenuji se Brian."
„Co tady děláš?"
„Pomáhám ti." Řekl prostě. „Cože?"
„Měla si snad v plánu zabít ty vojáky, ne?" Katarina opatrně sundala dýku z Brianova krku, ale pořád jí svírala pevně v ruce. „Jak to můžeš vědět?"
„Pár týdnů už tě sleduju. Vím, co děláš, máme stejný cíl." Katarina si všimla královského znaku na jeho rukávu. Brian si ho snažil skrýt, ale nepovedlo se mu to. Katarina rychle zastrčila dýku za opasek a místo ní vytáhla meč. „Jsi od Královny!" Přiložila mu špičku svého meče na hrudník. „Nejsem, tu uniformu jsem ukradnul, neměl jsem co na sebe."
„Proč ti nevěřím?" Probodla ho ostrým pohledem. „Přísahám před bohem, že nejsem tvůj nepřítel."
„Boha sem netahej, ten ti nepomůže!" Vykřikla Katarina a ohnala se po něm mečem. On však tasil ten svůj a její úder odrazil. „Chci ti pomoc." Přemlouval jí. Katarina udělala rychlou otočku, odrazila se od země a udeřila ho do ramene. Brian si to ho nevšímal. „Když ti řeknu, že ti chci pomoct, protože si holka a to dost hezká holka, budeš mi věřit?" Probodla ho pohrdavým pohledem. „Já se s ubožáky nebavím." Rozmáchla se mečem, on, ale před její ránou uskočil, takže se její meč zaryl do stromu. Snažila se ho vytáhnout, ale nešlo to. Brain ji s pobaveným výrazem pozoroval a opíral se o svůj meč. „Nechceš pomoct?" Zeptal se jí. „Od tebe?" Odfrkla si. „Nikdy!" Pořádně zabrala a meč se uvolnil ze stromu, ve kterém po něm zůstala hluboká rána. Znovu se po Brianovi ohnala. „Přiznej se, že sloužíš královně."
„Lhát se nemá." Uhnul jí. Tentokrát se po něm ohnala větší silou, ale on jí vytrhl meč z rukou a chytil ho. „Přiznej to, jsem lepší."
„Nikdy. Nevím, kdo jsi, nevím, proč si ty vojáky zabil, ale věřit ti nebudu. Neudělám stejnou chybu jako ostatní." Brian se zasmál. „Prohrála jsi." Zasunul svůj meč do pochvy a Katarině vrátil ten její. Bylo vidět, jak si to užívá, což jí vytočilo ještě víc „Je hezké pomáhat chudým, nedělalo by se to lépe ve dvou?" Katarina mu odmítla věřit. I když musela uznat, že byl dost hezký a jeho umění s mečem bylo dokonalé. „Nechám tě žít, ale už se tady neukazuj."
„Líbím se ti." Prohlásil samolibým tónem. „Ještě se setkáme." Sebral ze země luk, který předtím odhodil na zem a odešel.