ŠERMÍŘKA

8. KAPITOLA

Katarina se utábořila u Alinsolle. Doplnila si zásoby a odpočívala. Pořád nevymyslela, co bude dělat dál. Celý večer si s tím lámala hlavu a potom jí to napadlo.

Odjede do Roilandu a zjistí, co je zač ten muž o kterém se bavili ti dva vojáci v lese, Deonte.

Následujícího dne vyjela z Alinsolle. Vydala se po hlavní cestě, přímo do hlavního města. Jelo po ní spousty vojáků, snažila se jich nevšímat. Měla co dělat, aby je na místě všechny nezabila.

Do Roilandu to trvalo asi dvě hodiny. Bylo to obrovské město, největší v celém království. Nacházely se tady nejrůznější obchody. Některé Katarina nikdy neviděla.

Zamyslela se nad tím, kde by asi vůdce vojáků mohl být, ale nic jí nenapadlo. Nakonec se jen tak procházela po ulicích. Nahlížela do výloh různých obchodů. Obzvláště jí zaujalo krejčovství. Za výlohou zahlédla nádherné a velice drahé šaty. Byly zdobené nejrůznějšími krajkami, perlami a vzory.

Za zbylé peníze se ubytovala v jednom hostinci. Nevypadalo to tam, nic moc, ale nechtělo se jí vyjíždět za hradby města.

V pokoji byla malá postel a džbán s vodou. Katarině bylo líto, že jí shořela její knížka, hned jak na to pomyslela, vzpomněla si na matku a Ariho. Do očí jí vhrkly slzy. Rychle zamrkala, aby je zahnala. Nechtěla už myslet na smrt. Chtěla zase začít normálně žít, ale nevěděla jak.

Lehla si na postel, ta pod její vahou zavrzala. Dívala se do stropu a snažila se na nic nemyslet. Nakonec usnula.

Nasnídala se a vyrazila do ulic. Procházela se po hlavní ulici. Lidé tady byli mnohem bohatší. Po několika hodinách procházení se dostala ke druhému kraji města. Lidé v téhle části města byli chudí, stejně jako v Trenvinu a v jiných vesnicích. Všichni chodili v umazaných a roztrhaných šatech. Katarině, pohled na jejich pobledlé a vyhublé tváře, připomněl její vesnici. A tehdy jí to došlo. Došlo jí, že Trenvin nebylo jediné místo, kde lidé hladový, že i v jiných oblastech je potřeba pomáhat a zachraňovat životy. Ať už bylo vypálení Trenvinu jakkoliv špatné a hrozné. Otevřelo jí to oči.

Už dlouho nikomu nepomohla. Chyběl jí ten vděčný pohled lidí. Sjela si rukou k opasku a poklepávala prsty na rukojeť svého meče.

Počkala, než se setmělo. Potom vyšla zpátky na ulici. Přemýšlela jak to udělat. Nemohla to dělat stejně jako v Trenvinu. Tady by si někdo omráčeného vojáka všiml. Rozhodla se, že čím víc bude nenápadná tím lépe pro všechny. Bylo to sice riskantní, ale jí to nevadilo, naopak jí to ještě víc lákalo.

Vyhládla si dva po prázdné ulici chodící vojáky. Byla tma, takže ji nemohly vědět. Potichu se k nim přikradla, v tom byla opravdu dobrá.

Jednomu z nich odřízla dýkou měšec plný peněz. Mince lehce zacinkaly, Katarina ztuhla. Voják se otočil na svého společníka. „Co to bylo?" Zeptal se ho. „Nevím. Určitě nic. Musíme jít." Odpověděl mu druhý. Voják ho poslechl a oba pokračovali v chůzi. Katarina si oddechla.

Za ukradené peníze nakoupila jídlo, které potom zabalila do kousků látek a to potom položila před domy v chudé čtvrti. Doufala, že jí tam někdo nezahlédnul, nebylo by pro ni dobré, kdyby někdo věděl, co dělá. Hlavně ne tak blízko hradu.

Rychle se vrátila do hostince.

Dalších několik dní dělala to samé.

Ráno vyšla na ulici. Lidé si mezi sebou povídali mnohem víc než normálně. Katarina se zaposlouchala do rozhovoru dvou dívek. „Prý se dneska vrátil princ." Řekla jedna. „Je hezký." Usmála se druhá.