ŠERMÍŘKA

10. KAPITOLA

Katarina se probudila, zjistila, že celou noc spala na tvrdé studené kamenné zemi. Byla celá ztuhlá. Vstala a protáhla se. U dveří od její cely ležel kovový tác s chlebem a pohárkem vody. Došla si pro to, ale chleba byl moc tvrdý, než aby se dal kousat a voda nevoněla moc dobře.

Nechala to tedy ležet u jedné stěny. Rozhlédla se kolem sebe. Místnost byla malá, zdi byly z kamene. Nebyl v ní žádný nábytek, byla úplně prázdná. Katarina našla na zemi ležící kamínek. Vzala si ho do ruky. Měl tvar měsíce. Pohrávala si s ním.

Po několika hodinách se dveře od cely, otevřely. Dovnitř vešli dva vojáci a vytáhli jí ven. „Co to děláte? Kam mě to vedete?" Vojáci jí vytáhli do schodů. Nad nimi stál Ben. Pozoroval Katarinu upřeným pohledem. Mrzí mě to. Naznačil rty.

Vyšel z věznice a vojáci s Katarinou ho následovali.

Došli až k hradu. Katarina nic neříkala. Vešli hlavní branou dovnitř a potom hlavními dveřmi do hradu. „Co tady dělám?" Zeptala se Katarina, ale nikdo, dokonce ani Ben, jí neodpověděl. Vyšli po kamenných schodech. Zahnuli do chodby. Zůstali stát před dvoukřídlími dveřmi. Jeden ze strážných vešel dovnitř a oznámil jejich příchod. Potom se vrátil k nim. „Můžeš vstoupit." Vojáci co jí přivedli, chtěli vejít s ní, ale strážný je zastavil. „Jenom ona." Pokynul jí. Katarina vešla dovnitř.

Když uviděla, kdo stojí uprostřed místnosti, vyrazilo jí to dech. Byla připravená na všechno, ale na tohle ne. Před ní stál Brian, živý a zdraví. Bezmyšlenkovitě se k němu vrhla a obejmula ho. Brian jí chytil do náruče a přitisknul si jí k sobě. Katarina vnímala jeho vůni a jeho pevné tělo, které jí drží v náručí, v bezpečí. Nechtěla, aby jí pustil, ale nakonec se od něj odtáhla.

„Co... Já to... nechápu." Vykoktala. „Jak to, že jsi... co se stalo..." Zarazila se, když si uvědomila, kde stojí a co má Brian na sobě. Na hlas vydechla. Zamračila se. Brian se na ní rozzářeně usmíval. „Ty jsi..." Nemohla to doříct, přišlo jí to nemožné. Byl to pro ni naprostý šok. Nečekala, že ho ještě někdy uvidí a teď před ní stál v oblečení, které nosí králové. „Ty jsi ten Princ?" Řekla nakonec. Brian přikývl, usmál se a zároveň čekal, kdy začne zuřit. Katarina tam stála a zírala na něj. „Mrzí mě, že jsem ti to neřekl."

Katarina se na něj znechuceně podívala. „Mrzí? Mrzí? Co tě mrzí? To, že jsi Princ nebo to, že jsi mi neřekl, že si stejný, jako všichni odtud." Někdo hluboko věděl, že není stejný, že je úplně jiný, ale nevšímala si toho. „Já nevím, jak bych ti to měl vysvětlit... já... bál jsem se, že když ti řeknu, že jsem Princ, tak mě budeš odsuzovat."

„Měl si být mrtví." Brian si nervózně přešlápl. „Myslel jsem si to samé o tobě. Kdybych věděl, že žiješ... Hledal bych tě tak dlouho, dokud bych tě nenašel. Když jsem si myslel, že jsi mrtvá... Byly to pro mne muka. Nechtěl jsem se sem vrátit, ale pamatuješ, co jsi mi řekla, ten poslední večer? Braň ty, kteří se nemohou bránit sami, a bdi nad těmi, které miluješ." Udělal krok směrem k ní. „Vrátil jsem se sem kvůli tobě, abych bránil ty, co se nemohou bránit sami. Neměl jsem nad kým bdít. O té, kterou miluju, jsem si myslel, že je mrtvá. Vrátil jsem se sem splnit svou povinnost." Katarina nevěděla, co na to má říct. Hrozně moc se na něj chtěla být naštvaná, ale když viděla jeho úsměv a slyšela to, co řekl, nešlo to. Něco v ní jí přesvědčilo, že mluví pravdu. Bránila se proti tomu, ale nemohla nic dělat. Brian k ní přistoupil a obejmul jí. Naklonil se k ní. Ale ona udělala krok od něho. „Já... Potřebuju čas."

„S tím jsem počítal. Máš připravené komnaty, až se najíš a odpočineš si, měli bychom si promluvit. Máme si toho hodně co vyprávět, šermířko." Katarina vyšla ze dveří ven. Na chodbě už na ní čekal Jonah. „Jsem Jonah." Představil se jí. „Zavedu tě k tvým komnatám." Katarina byla pořád zmatená.