ŠERMÍŘKA

22. KAPITOLA

Brian stojí naproti svojí budoucí ženy, kterou si ani nechce vzít. Do hlavy se mu neustále vkrádá ta samá myšlenka. Jaký by mohl být jeho život, kdyby nebyl princ?
„Takže tady budete sedět vy dva. Vedle tebe já a vedle princezny její rodiče a tady..." Královna rozmisťuje kousky pergamenu na patřičná místa. „Matko, musíme u toho být?"
„Ano, musíte. Je to vaše svatba." Brian protočil panenky. „Drahá nevadí vám, že váš strýc bude sedět až tady?" obrátila se Královna na Sophii. „Ne, samozřejmě."
Brianovi připomíná Sophie vycvičeného psa. Udělá všechno, co se jí řekne. Nedokáže si představit, že by s ní měl strávit celý život. „Princezno Sophie, prokážete mi tu čest a půjdete se mnou?" Nechce s ní nikam jít, ale má nutkání zdvořile odejít od své zaujaté matky. „Jistě." Sophie se zavěsila na princovo rámě a společně opustili sál.
„Jak to vlastně vypadá u vás v Madaillienu?" zapředl princ hovor. Sophie ho však chytla za ruku a bez okolků ho zatáhla do prázdné místnosti pro stráže. „Co to děláte?" zeptal se jí. Nevšímala si jeho námitek a přitiskla se na něj. Svými rty začala prozkoumávat ty jeho. Briana to překvapilo. Chvíli trvalo, než se vzpamatoval, ale hned poté Sophii odstrčil. „Oh, promiňte. Já nevím, co to do mě vjelo." Chytila se za ústa a vystrašeně přejížděla pohledem po kamenných zdech. „To je v pořádku. Omluvíte mě?" Nečekal na její souhlas. Rozrazil dveře a namířil si to, pořád zmatený, ke zbrojnici.
Na chodbě míjel vojáky a stráže, který se mu klaněli, ale on jim nevěnoval sebemenší pozornost. Nevěděl, co mezi ním a Katarinou je. Měl však někdo hluboko pocit, jakoby jí tím polibkem, i když s ním nezačal, podvedl.
Ve zbrojnici vládlo ticho. Byl tam sám, jenom se svými myšlenkami. Opřel se dlaněmi o kamenný stůl. Nestál tam moc dlouho, když do zbrojnice vtrhla jeho matka, očividně rozčílená. „Můžeš mi to vysvětlit?" obořila se na něj. „Nevím, co."
„Princezna Sophie je teď celá zmatená. Nevím, co si o tom mám myslet."
„Jo, tak to jsme dva."
„Musíš si uvědomit, Briane, že je to tvoje budoucí žena. Budoucí královna. Musíš na ní být hodný."
„Nic jsem jí neudělal." Odporuje jí, ale neúspěšně. „Proč teda potom přišla se slzami v očích?"
„Já nevím, matko."
„Co se mezi vámi stalo?" vyzvídá dál. „Najednou mě políbila. Co si čekala, že udělám, když mě někdo koho skoro neznám z ničeho nic políbí?" královna si povzdechla a upravila si náhrdelník na krku, který se jí tou rychlou chůzí svezl k pravé straně. „Bude to tvoje žena, měl by sis zvyknout. Měl by ses jí jít omluvit." Brian se posměšně uchechtl. „Tak to nepřipadá v úvahu."
„Půjdeš se jí omluvit a to hned teď, Briane!" zvýšila hlas. Brian se ale otočil a začal se věnovat svému meči. Vytáhl ho z pochvy a začal ho čistit. „Tady jde o tu holku, nemám pravdu?" zeptala se, ale Brian jí neodpověděl, ani to neměl v plánu. „Zapomeň na ní. Je to jenom vesnická holka a ty si princ. Nezaslouží si tě. Je to jenom ubohá..." její poslední věta, byla poslední kapka. Brain vzal svůj meč a prudce ho přiložil své matce ke krku. Bojoval s nutkáním jí proříznout hrdlo. „Nikdy! Nikdy o ní neříkej, že je ubohá!" Nevěděl doposud, že je takového tónu schopný. Jeho hlas se odrážel od mohutných zdí a vracel se k němu jako ozvěna. Přesto Královna zůstala stát bez jediného pohybu na místě. Nedávala najevo žádné emoce. Tak jak jí a každého od dvora učili už od útlého věku. „Briane, odlož to." Řekla klidným vyrovnaným hlasem. „Řekni mi jedinej důvod, proč bych ti teď neměl proříznout hrdlo."
To bylo poprvé, co jeho matka mlčela. „Řekni mi jedinej důvod, proč bych tě neměl zabít stejně, jako si chtěla ty zabít ji?" Nastalo ticho. Slyšel její nádechy a výdechy. Cítil takový vztek, že doufal, že přestanou. Že utichnou. Ale slyšel je dál. Nádech, výdech.
„Protože, když mě zabiješ, staneš se vlastizrádcem a rada tě pověsí." Vyhrkla. Věděl, že má pravdu. Stejně to nutkání nepřestával cítit. Čekal, že mu každou chvíli škubne ruka a jeho matka se sesune k zemi v křečích, ve kterých se bude svíjet, dokud nevykrvácí.
„Jakmile to uděláš, neskončí jenom můj život."
„Možná můj život skončí, ale jsem ochotnej ho obětovat za životy ostatních." Tentokrát se začala nepochopitelně smát. „Konečně jsi pochopil, co to obnáší být hlava království. Jako Král musíš na svých ramenou nést obrovské břemeno, které nemůžeš jen tak zahodit. A budeš muset dělat těžká rozhodnutí. Postav se jim jako chlap! Udělej to!"
„Já nejsem ty." Utrousil přes zaťaté zuby. Pomalu spustil svojí ruku svírající meč volně k tělu.

------------------------------------------
Omlouvám se, že přidávám nové kapitoly po tak dlouhé době. Doufám, že vás to neodradí od čtení.