ŠERMÍŘKA

15. KAPITOLA

„O co jde?" Katarina došla k oknu a otočila se čelem na Maru, která za sebou zavřela dveře. „Nějací muži se mezi sebou bavili o otrokářích. Prý mají přijet do Sadiany. Neřekli přesně kdy, ale říkali něco v tom smyslu, že potřebují sloužící." Katarina se zamračila. „Máš pravdu, nelíbí se mi to, ale přesně nechápu, co s tím můžu udělat?"

„Co je tohle?" Zeptala se Mara a ukázala přitom na měšec v Katarinině ruce.

„To... Nic, dárek." Mara se na ní nechápavě podívala. „Dobře, rozhodně otrokářství nepodporuji, ale bude tam moc lidí, než, abych něco mohla udělat." Podepřela si bradu a zamyslela se. „Proč přijdou zrovna do Sadiany? Je to tak malá a chudá vesnice..." Řekla Katarina.

Mara jen pokrčila rameny. Katarina se zadívala na měšec ve své ruce, chvilku ho pozorovala. Mám je použít na dobrou věc.

„Jaký byl ples?" Zeptala se jí po dlouhém tichu Mara. Katarině se vybavila vzpomínka na ten krátký okamžik v lese, na který chtěla sice zapomenout, ale zároveň jí připomínal ten krásný pocit štěstí.

„Byl zajímavý, ale ke mně se opravdu šaty nehodí." Odpověděla jí Katarina.

Nějakou chvíli ani jedna z nich nepromluvila. „Co budeš dělat?" Zeptala se nakonec Mara Katariny.

„Jak to myslíš?"

„S životem, myslím, jako co budeš dělat dál?" Katarina chvíli přemýšlela. Vždycky si myslela, že celý život stráví v Trenvinu a bude pomáhat chudým, ale teď jí došlo, že i kdyby Trenvin nevypálili, stejně by nemohla po zbytek života běhat s mečem, jednou zestárne. Nenapadlo jí nic, tak jen pokrčila rameny.

Někdo zaklepal na dveře. Katarina se k nim podívala. Do pokoje vešla osoba, kterou by tady nečekala.

Mara se ohlédla a hned jak Briana spatřila, uklonila se, i když byla zmatená. Ohlédla se na Katarinu, ta jí však nevěnovala pozornost. „Měla bych jít." Řekla Mara. Znovu se uklonila Brianovi a odešla.

Brian Katarinu pozoroval a snažil se najít slova, kterými by začal.

„Princi." Katarina se lehce uklonila, ale záměrně se přitom dívala na jednu z holých stěn.

„Neklaň se mi, prosím." Řekl a došel k ní. „Copak Vaše Výsost potřebuje?" Zeptala se ho trochu ironickým tónem.

„Neměli jsme možnost si promluvit." Řekl Brian prostě.

„Nemohli jsme mít čas, když jsem se... zaměstnávali jinak." Zamračila se Katarina. Brian se na ní pobaveně usmál.

Katarina se při té vzpomínce kousla do spodního rtu. Brian si toho všiml a toužebně se na její rty zadíval. „Nemysli na to!" Napomenula ho Katarina. „O čem si chtěl mluvit?"

„Znovu se ti chci omluvit a..." Katarina ho zarazila. „Už se mi neomlouvej, nemůžu se dívat na ten tvůj smutný výraz." Znovu se usmál. „Dobře nebudu se omlouvat, ale stejně ti dlužím omluvu." Katarina na něj vrhla předstíraným naštvaným pohledem.

„Nechci nic z toho řešit, ne dneska. Ne potom co se stalo v tom lese. Nechali jsme se unést, až moc." Řekla mu Katarina.

„To co si mi tam řekla... řekl ti někdy někdo, že lhát je špatné?" Zeptal se jí. „Budu se opakovat, ale mě opravdu nezáleží na koruně ani na ničem jiném, jenom na tobě." Řekl. „A nevad..."

Katrina ho zastavila. „Briana, přestaň. Ty víš moc dobře, že to nikdy nepůjde. Žena, kterou si vezmeš, bude královnou a já nechci být nějaká Králova milenka, aby si na mě každý ukazoval prstem, že jsem děvka." Brian udělal ještě jeden krok k ní. „Nikdy bych nikomu nedovolil, aby o tobě něco takového říkal." Řekl. Katarina se na něj usmála. „To, ale nic nemění."

„Je to ten důvod? Nebo je ten důvod ten... jak, že se jmenuje?" Zamyslel se. „...Ben?" Katrina se zasmála. „Ne to opravdu ne."

„Tak proč tady zůstáváš?" Zeptal se jí.

„Třeba proto, že tvoje matka nechala vypálit můj domov, zabila mi matku a bratra a já prostě nemám kam jít?" Vzpomínka na matku a bratra jí zabolela, ale rychle tu bolest zahrabala hluboko v sobě.

„Moje matka je... jak bych to řekl... na nikom jí nezáleží. Mrzí mě to." Odmítala se nechat znovu ošálit jeho smutným pohledem.

„Briane, my tohle nemůžeme. Copak to nechápeš?" Katarina se na něj upřeně podívala a doufala, že odejde a ušetří jim další okamžik projevení pocitů. „Bude ze mě Král... myslím, že můžu všechno." Přiblížil se ještě o kousek k ní.

Katarina se otočila a došla k oknu, podívala se do stropu. „Bože, proč si muže obdaroval, mocí vládnou, když neovládnou ani to co mají v kalhotách?" Řekla. Brian se za jejími zády zasmál.

„To měl být vtip?" Zeptal se jí pobaveně. „Ne, docela ráda bych na to znala odpověď." Přiznala.

Uvědomila si, že pořád drží v ruce měšec s penězi. Hodila ho po Brianovi, ten ho bez problémů chytil. „To je tvoje." Řekl a chtěl jí ho hodit zpátky, ale Katrina ho zarazila. „Já nepotřebuji peníze." Řekla.

„Já vím, ale je to dárek."

„V tom případě ho nepřijmu." Namítla Katarina. „To není moc slušné." Řekl Brian.

„Nikdy jsem nebyla moc slušná." Katarina se snažila vyznít co nejvíc lhostejně.

„Mám pro tebe návrh." Řekl. „Poslouchám."

„Vrátíš se se mnou na hrad, sama si už poznala chudou čtvrť v Roilandu. Mohla by si dělat to, co děláš a mohl bych, ti pomáhat." Katarina nad tím nemusela vůbec přemýšlet. Bylo to absolutně vyloučené.

Snažila se na to neodpovědět. „Počkej... kdo okradl Deonta?" Zeptala se ho.

„Já, odkoukal jsem to od tebe. Je to docela nakažlivé." Přiznal. Katarině to dávalo smysl, kdo jiný by to dělal. Nikdo v království až na ní není tak odvážný, aby se vzepřel královně.

„Ale neodpověděl jsi mi."

„Odpověď si znal ještě předtím, než si se mě zeptal." Odpověděla mu. „Katarino..." Chtěl něco říct, ale přerušilo ho otevření dveří. Dovnitř vešel Jonah. „Měli bychom jít. Dole na vás čeká Pri..." Nedořekl to, protože si všiml, že tam stojí i Katarina. Usmál se na ní. „Už jdu." Jonah přikývl a vyšel na chodbu.

Brian se znovu usmál a odešel za Jonahem.