ŠERMÍŘKA

14. KAPITOLA

Po několika hodinách, co jí Ben učil kroky k tanci, jí to začalo docela jít. Večer, pár hodin před tím než měl začít ples, jí do pokoje vešlo několik dam. Nesly šaty, střevíčky, korzet a spony do vlasů.

Doslova se na ní vrhly. Bylo to horší, než kdyby se měla utkat s celou armádou vojáků.

Když jí utahovaly korzet, měla pocit, že každou chvíli omdlí. Špatně se jí dýchalo, ale ustála to. Potom jí začaly dělat něco s vlasy. Když jí navlékli do šatů. Šla se podívat k zrcadlu. „Hotovo." Oznámila jí jedna z nich.

Někdo vešel do pokoje. Katarina se podívala ke dveřím. Do místnosti vešla Lady Aileen. „Necháte nás, prosím." Nařídila všem v místnosti, všichni se lehce uklonili a odešli. „Vypadáš kouzelně, má drahá" Řekla jí přátelským tónem Lady, ale její výraz svědčil o paku. Přistoupila k ní blíž a skoro šeptala. „Je ti doufám jasné, proč jsem Benovi dovolila tě vzít na ten ples." Řekla. Katarina se na ní upřená dívala. „Popravdě... ani ne." Lady se usmála. „Samozřejmě. Líbíš se mu, ani se nedivím, ale pro něj je to nebezpečné. Měl by si najít ženu hodnou jeho postavení. Takže doufám, že mu nepomotáš hlavu." Katarina nevěděla, co si o tom má myslet. „Já... rozumím. Ani jsem to neměla v úmyslu." To, ale Lady moc nepotěšilo, spíš jí to urazilo. Chtěla něco říct, ale do místnosti zrovna vešel Ben, ve společenském obleku. „Matko? Nečekal jsem tě tady." Obdařila ho úsměvem. „Nebudu vás rušit. Užijte si večer." Ohlédla se na Katarinu, ta lehce přikývla.

„Co chtěla?" Zeptal se Ben Katariny. „Nic, chtěla vidět ty šaty." Zalhala. Ben se na ní usmál. „Sluší ti to. Ještě tohle." Podal jí tmavě modrou masku. Katarina se otočila zpátky k zrcadlu a masku si nasadila. Ta skvěle ladila k jejím dlouhým tmavě modrým šatům, které byly lemované černou krajkou. Tmavé vlasy měla sepnuté do volného drdolu. Vypadla úplně jinak, než normálně. Nepoznávala sama sebe. „Rozhodně lepší, než kalhoty." Prohlásil Ben. Katarina se na něj lehce usmála.

Společně vyšli na chodbu. Prošli kolem stráží a došli do velkého sálu, kde už se to hemžilo lidmi v maskách. Dámy měly všemožné šaty. „Tak co říkáš?" Zeptal se jí Ben. „Že potřebuju víno." Vydechla. Ben odběhl a po chvilce přinesl dva poháry plné červené tekutiny. Katarina ho jedním loknutím vyprázdnila a prázdný pohár vrátila Benovi. Poděkovala mu.

„Myslíš, že to tady beze mě zvládneš?" Zeptal se jí. „Matka mě chce někomu představit." Katarina přikývla, ale nebyla si tím tak úplně jistá. Postavila se zády k jednomu ze sloupů, které staly po okrajích sálu. Jo, teď bych rozhodně tu armádu. Pomyslela si.

Pozorovala tančící páry.

Někdo jí poklepal na rameno z poza sloupu. Otočila se. Za ní stála Mara. „Co tady..."

„Tady ne." Přerušila jí. Katarina jí následovala do kuchyně. Do malého přístěnku. „Co se děje, Maro?" Zeptala se jí Katarina znova. „Já vím, že si pomáhala těm lidem ve vesnici, ale to upoutalo pozornost vojáků. Slyšela jsem, jak si o tom stráže povídají. A taky jsem zaslechla, že i v hlavním městě došlo ke krádežím. Prý okradli i toho... Co má kontrolu nad vojáky."

„Myslíš Deontona." Řekla Katarina. Mara přikývla. „Někdo se mu prý vloupal do kanceláře. Už se to rozkřiklo. Kdo by to mohl být." Dořekla. „Ani já nevím." Přiznala se Katarina. „Jenom tohle si mi chtěla říct? To mohlo počkat." Mara zavrtěla hlavou. „Ne, napadlo mě, že když už jsou tady všichni ti lidé, že by si toho mohla využít." Řekla Mara. „Taky jsem o tom přemýšlela, ale je tady moc stráží a vojáků. Bylo by to moc riskantní." Mara se usmála. Podala jí dýku v koženém pouzdře, ze kterého vykukovali dva řemínky. „Chytrý. Děkuju." Poděkovala jí Katarina. Vzala si od ní dýku a přivázala si jí k pravé noze. Šaty jí dokonale schovaly, takže nebyla vidět. „Pokusím se něco vymyslet. Můžeš zase dávat pozor, co si kdo říká. Jde ti to." Uznala Katarina. Mara se na ní podívala. „Buď prosím opatrná." Poprosila Mara Katarinu. Katarina přikývla. Vrátila se do sálu k ostatním.