ŠERMÍŘKA

3. KAPITOLA

Ráno se Katarina probudila s divným pocitem. Vstala, připnula si opasek se zbraněmi a vzala si kabát. Rychle vyběhla s domu, nevšímala si své matky, která na ni volala a ptala se jí, kam jde. Doběhla na lesní cestu. „Briane!" Zakřičela. Nikdo se neozval. Zavolala ještě jednou. Z poza stromů vyběhl kůň, v jeho sedle seděl Brian. Nechápavě se na ni díval. „Chci slyšet všechno. Jak ses sem dostal a proč si sem šel." Brian se na ní usmál. „Taky ti přeji dobré ráno." Došla k němu blíž. „Dobře, nasedej."

Natáhl k ní ruku a mohl jí nasednout za něj. Katarina ho obejmula kolem pasu, aby nespadla. „Co tak najednou?"
„Potom co říkala předevčírem ta dívka... musí se s tím něco udělat. Vojáci nám nemůžou brát, to co je naše." Cítila, jak se zasmál. „S tím souhlasím."
Dorazili ke skálám, které byly dobře zakryté stromami. „Tady jsi trávil noci?" Zeptala se ho a seskočila ze sedla. „Jo, nezdá se to, ale je to tam docela útulné."
Došli k nejbližší jeskyni. Vchod do ní byl zatarasený větvemi. Brian za jednu z nich strčil ruku. Katarina uslyšela lehké cvaknutí. Stěna z větví se odklopila. Do jeskyně pronikly sluneční paprsky. Na zemi leželo rozložených pár dek, uprostřed bylo pár ohořelých polínek, v kruhu z kamenů. „To sis udělal na těch pár dní?" Brian vešel dovnitř a posadil se na jednu z dek. „Říkal jsem ti, že jsem tady už dva týdny." Katarina došla za ním a opřela se o protější stěnu jeskyně. „Takže, proč si sem přijel?"
„Bydlel jsem se svojí rodinou v Purteru, to je vesnice kousek od hlavního města, Roilandu. Asi před měsícem ho vypálili vojáci. Nemám žádné sourozence, ale moji rodiče..." Katarina mu viděla v očích chvilkoví záblesk bolesti a smutku. „Byl jsem zrovna na lovu, když jsem se vracel, náš dům už hořel. Utekl jsem. Jel jsem přes spoustu měst a vesnic."
„Jak si se dostal až sem?"
„Poslouchej. Přijel jsem sem, zrovna jsem si kupoval chleba a nějaké zásoby, když jsem zahlédnul tebe, jak okrádáš nějaké dva vojáky. Líbila se mi tvoje odhodlanost. Pár dní jsem tě sledoval. Zapůsobila na mě tvoje oddanost správný věci."
„Tak proč si se neukázal dřív?"
„Neměl jsem odvahu." Katarina se zasmála. „Nepřipadáš mi jako někdo, kdo nemá odvahu přijít za holkou."
„Takhle jsem to nemyslel. Nepotřebovala jsi mojí pomoc, přišlo mi blbý jen tak za tebou bezdůvodně přijít. Až ten den, kdy vojáci začali zapalovat ty domky. Poprvé jsem na tobě viděl, že si nejsi jistá, jestli je to správné."
„Byla jsem si jistá." Odporovala ostře Katarina. „Jenom jsem ještě..."
„Nikoho nezabila." Doplnil jí Brian. „Já vím, viděl jsem, jak opatrně zacházíš se všemi těmi vojáky, bylo poznat, že nechceš, aby někdo z nich zemřel." Katarina si překřížila nohy a ruce si zastrčila do kapes kabátu. „Oni za to v podstatě nemůžou. Jenom plní rozkazy."
„V tomhle s tebou nesouhlasím, vojáky dělají ze své vlastní vůle." Katarina se s ním nechtěla dohadovat. „Takže jsi vlastně zůstal kvůli mně?" Zeptala se ho. Nic neřekl, pouze přikývl.
„Proč si mi vlastně zachránil život?" Podíval se na ni, jako kdyby se ho zeptala na něco strašně absurdního. „Kdo by chránil ty ubohé lidi, když ne ty." Řekl.
„Opravdu to byl jediný důvod?" Zeptala se ho Katarina. Podíval se do země, potom zpátky na ni. „Opravdu byl jediný důvod, proč si mě nechala žít, to, že jsem zastřelil ty vojáky?" Odpověděl jí. Katarina se začervenala, zahleděla se do země a doufala, že si toho nevšiml.
„Na tohle nemáme čas." Řekla nakonec a prolomila, tak úporné ticho, které mezi nimi nastalo. „Vojáci, zabíjejí čím dál tím víc lidí, připravují je o jejich domovi. Musíme s tím, něco udělat." Brian přikývl.
„Tak co podnikneme?" Zeptal se. „Za jak dlouho by sem mohli vojáci z Roilandu?" Uvažovala.
„Tak za šest dní." Odpověděl. Katarina se zamračila. „Doufala jsem, že to bude za dýl."
„Proč? Co tě napadlo?" Katarina došla k dece a posadila se na ní. „Před čtyřmi dny jsi zabil celou skupinu vojáků, to království nenechá jen tak být. Jestli jim poslali druhý den zprávu, vojáci tady budou už za tři až čtyři dny."
„Na to jsem nepomyslel. Možná si měla pravdu, neměl jsem je zabít."
Kdyby si je nezabil, zabili by oni je." Uklidnila ho. „Co by se stalo, kdyby sem ti vojáci přijeli?" Zeptal se. „Určitě to nebude nic pěkného. Budou chtít najít viníka. Království není zvyklé na odpor."
„Nejsi tady, přece jediná, kdo umí střílet z luku." Katarina se nad tím zamyslela. Nikdy nikoho neviděla ve vesnici ani v jejím okolí střílet z luku. „Myslím, že jsem. Až na tebe teď, ale o tobě nikdo neví, ne?"
„Neví, ale kdo všechno to ví o tobě?"
„Jenom řezník, ta dívka, kterou jsem zachránila, ti muži a určitě mě s lukem viděl ještě někdo další. Nikdy jsem to netajila, nenapadlo mě, že by se něco takového mohlo stát." Brian se na ní ustaraně podíval. „Takže tady máme problém. Když sem vojáci přijedou, zjistí, že jediná kdo tady má luk seš ty a budou si myslet, že ty si je postřílela." Shrnul. „Co by ti za to mohli udělat?"
„Od přivedení před královnu, přes mučení až k popravě. Lákavá nabídka. Co je napadnout až budou před Trenvinem?" Brian zapochyboval. „Bude jich hodně a my jsme jenom dva. I kdyby se nám to povedlo, nebudeme mít jistotu, že z nich nikdo neunikne a nepošle zprávu Královně."
„Je tady možnost, že nikdo neřekne, že jenom já mám luk." Zavrtěl hlavou. „Na to nemůžeme spoléhat." Starostlivě se na ní podíval, doufal, že ho poslechne, i když moc dobře věděl, že to neudělá.
„Měla by si utéct."
„Nemůžu. Co matka a Ari? A co ostatní lidé v Trenvinu?"
„Oni můžou jet s tebou a na zbytku Trenvinu nezáleží, jde o tvoje bezpečí." Podívala se na něj s odporem. „Celé tři roky se o ně starám, slíbila jsem svému otci, že budu bránit ty, co se nemohou bránit sami. Předal mi meč, na němž je to vyryté, kdybych je opustila, jak bych ho mohla nosit se ctí?" Brian se na ní podíval naléhavým pohledem. „Chápu, že by to pro tebe bylo těžké, ale bylo by to pro tebe nejbezpečnější, řešení." Položil jí ruku na rameno, ona jí, ale setřásla. Postavila se. „Nechal by si všechny ty muže, ženy a děti povraždit, jenom proto, aby si se mnou mohl odjed a být v bezpečí?" Krátce přikývl. Katarina už to nemohla vydržet, vyběhla z jeskyně. Brian vyběhl hned za ní, chytil jí za ruku a zastavil jí. „Katarino, prosím." Vytrhla se mu. „Nedotýkej se mě. Nechápu, jak jsem ti mohla věřit. Jsi stejný jako ti vojáci. Až přijedou, vzdám se jim, nikdo už nezemře." Obrátila se od něj, rozběhla se po cestě, kterou sem přijeli.
Doma jí už čekala matka, bylo těsně po poledni. „Kam si zmizela?" Zeptala se jí. Katarina si jí, ale nevšímala. Ulomila si kousek chleba a k němu si vzala plátek upečeného masa. „Katarino, kde si byla?"
„Nemusím se ti svěřovat se vším."
„Ale ano musíš, jsem tvá matka." Katarina se napila ze džbánku s vodou. „Už jsem dost stará na to, abych tě nemusela poslouchat. Kdybych byla jiná, měla bych už dávno manžela a možná i dítě."
„Katarino, já vím, že tě otec učil, že máš být nezávislá, ale měla bych vědět, co děláš. Mám o tebe strach." Ari nás nechápavě pozoroval. „Nebudu se ti zodpovídat."
„Katrino..." Katarina ji, ale neposlouchala. Dojedla chleba a maso. Potom vylezla na půdu a vzala si luk.
Jen tak se procházela lesem, občas si jen tak vystřelila na nějaký strom. Přemýšlela, jaký mají asi normální dívky život. Nedokázala si představit, že by o ní někdo rozhodoval, natož nějaký muž, kterého by ani nemilovala. Nemohla by vychovávat děti a celé dny jenom sedět doma, uklízet, vařit a nevzít si do ruky nic většího než nůž. Z představy, že by se musela neustále mačkat v korzetu a vláčet za sebou dlouhou sukni se jí dělalo nevolno.

Posadila se pod jeden strom. Luk položila vedle sebe. Vytáhla meč a prohlížela si ho. Viděla ho už mnoho krát.
Pořád do kola si četla nápis vyrytý na jeho čepeli. Přísahala sama sobě, že to vždycky dodrží, ať už to stojí cokoliv.