ŠERMÍŘKA

4. KAPITOLA

Další tři dny chodila neustále hlídat hlavní cestu do Trenvinu. Vojáky, ale nikde neviděla. Snažila se vyhýbat nebezpečí, protože nechtěla potkat Briana.

Čtvrtý den seděla doma u sebe v ložnici a četla si z knížky od svého otce. Najednou uslyšela, hlasité troubení. To znamenalo, že se děje něco důležité, všichni se měli shromáždit na malém náměstíčku uprostřed vesnice.

Společně s matkou a s bratrem vyrazili. Uprostřed náměstíčka stálo vysoké podium, ze strany na něm byly dřevěné schůdky. Kolem něj stála spousta lidí. Dívali se na prázdné podium. Katarina čekala, co se bude dít.
Po schůdkách na podium vystoupal muž oděný ve vojenské uniformě.
„Lidé Trenvinští. Před šesti dny zde byla zabita skupina vojáků. Ke Královně Anně, byla poslána zpráva a ta rozhodla, že máme přivést toho, co to udělal." Muž budil respekt, ale Katarině se hnusil. „Máte čas do zítřejšího rána, pokud nám nevydáte viníka nebo se on sám nepřizná, Trenvin lehne popelem a zdejší obyvatelstvo s ním. Tak jest z vůle královny Anny." Potom muž seskočil z podia a se skupinou vojáků, která stála opodál, odešel. „O čem to mluvil, Katarino?" Zeptala se jí její matka. „Nevím, ale ať už to udělal kdokoliv, zdejší lidé by kvůli němu trpět neměli."

Večer, si Katarina vlezla k Arimu do postýlky. „Zazpívám ti ukolébavku, kterou mi zpíval, náš otec, když jsem byla malá." Ari přikývl, přikryl se dekou a poslouchal. Katarina začala:

Spinkej, hvězdy bdí nad tebou,
až usneš, hezký sen se ti bude zdát,
o hvězdách, které bdí nad tebou...

Katarina chtěla pokračovat, ale všimla si, že Ari už usnul. Políbila ho na čelíčko a odešla. Ve své ložnici si opláchla obličej a chystala se lehnout, v tom, ale někdo skočil do jejího okna, nepřekvapilo ji, když uviděla Briana. „Co tady zase chceš?"
„Prosím, nedělej to." Přistoupil k ní.
„Je to mé rozhodnutí. Nebudu utíkat, když vím, že by ti lidé tady mohli zemřít." Upřeně se na ní podíval.
„Je nějaký způsob jak bych tě mohl přesvědčit, aby si změnila své rozhodnutí?" Katarina od něj odvrátila svůj pohled. „To já jsem střílel, já ponesu následky."
„Vina je na mě, střílel jsi kvůli mně. Několikrát si zabil, kvůli mně. Sám si to řekl."
„Katarino, nedělej to!" Požádal jí znovu. „Nikdo by ti neuvěřil, že jsi to byl ty, nikdo tě tady s lukem neviděl."
„Nehledej si výmluvy, proč nechceš, abych tam šel já." Natáhl k ní ruku, ona ji uchopila. „Prosím, dohlédni na mojí matku a mého bratra." Brian přikývl.

Už seděl v okně a chystal se vyskočit. „Ráda jsem tě poznala, Briane." Pootočil na ní hlavu. „Braň ty, kteří se nemohou bránit
sami, a bdi nad těmi, které miluješ." Řekla mu ještě. Usmál se. Potom vyskočil a byl pryč.

Ráno se Katrina oblékla, vzala si svůj meč, odmítla ho někde nechat. Se svojí nic netušící matkou a bratrem došli na náměstíčko. Dorazili mezi prvními, pomalu se kolem nich začali shromažďovat ostatní lidé. Když vojáci usoudili, že už tam většina Trenvinu je, vystoupal ten stejný muž jako včera, po schůdcích na podium. „Takže, jak jste se rozhodli? Vydáte mi toho, koho hledám, nebo se vydáte na smrt." Katarina čekala, jestli někdo něco řekne, ale všichni mlčeli, nebyla si jistá, jestli jí nechtějí udat nebo jestli nic nevědí. Srdce jí začalo být jako zvon. Pomalu, velmi pomalu udělala krok směrem k podiu. „To já jsem..." Chtěla vykřiknout, ale někdo ji překřičel. „To já jsem ten, koho hledáte. To já jsem zabil vaše muže." Hlas patřil Brianovi, Katarina ho okamžitě poznala. Brian vyskočil na podium, v ruce držel tmavý šíp od krve. Podal ho muži. „Důkaz, že jsem je zabil já. Nikdo jiný nemá takové šípy." Muž si od něj šíp vzal, prohlídnul si ho. Potom pokývnul dvěma svým mužům, aby Briana chytili. Brian se nebránil. Katarina se na něj dívala a nemohla popadnout dech. On to vážně udělal! Pomyslela si. Chtěla něco vykřiknout, ale nemohla mluvit. Brian se na ní přes dav lidí podíval. Konejšivě se na ni usmál. Jí to, ale moc neuklidnilo. Vojáci odtáhli Briana a lidé kolem se pomalu začali rozcházet. Naposledy se na něj podívala, potom byl pryč.