ŠERMÍŘKA

2. KAPITOLA

Katarina zírala na místo, kde ještě před chvíli stál Brian. Hned se, ale vzpamatovala, vyběhla ze křoví, směrem k hořícím polorozpadlým domům. Kolem pobíhali lidé, Katarina přeskakovala mrtvá těla vojáků. Zastavila se u domu bývalého farmáře. Ten zrovna vyběhl z domu se dvěma holcickama v náručí. Katarina, ale neviděla třetí farmářovo dítě, syna. Rozhlížela se, ale nikde ho neviděla. Bezmyšlenkovitě se vrhla do hořícího domu. Nevšímala si kouře ani spadlých trámů. O jeden z nich zakopla a spadla na levou ruku, ucítila v ní tupou bolest. Kouř jí štípal do očí a svědil v krku. Pomalu se jí zavíraly oči. Slyšela už jen praskání ohně kolem sebe.

Když zamrkala, spatřila nad sebou obličej, ale nebyla schopná rozeznat, komu patří. Někdo jí držel v náručí, ješte jednou zamrkala a spatřila nad sebou Brianův obličej. Jeho svalnaté, paže jí položily opatrně na zem. Klekl si k ní, Katarina se pokusila posadit. „Lež. Co tě to proboha napadlo? Mohla si uhořet." Starostlivě si jí prohlížel. „Co to dítě?" Zachraptěla a rozkašlala se. „Je v pořádku." Brian jí pomohl napít se z vaku s vodou. „Děkuju." Odpověděla mu. „Už mi věříš?" Zeptal se jí. „Proč bych měla?" Pomalu se s Brianovou pomocí posadila. „Zachránil jsem ti život. Kdybych byl tvůj nepřítel, nechal bych tě umřít." Probodla ho pohledem. „Díky, že jsi mi připomněl, že jsem se trochu přecenila."
„Trochu?" Pořád se na Katarinu díval ustaraným pohledem. „Co si zač?" Zeptala se ho. „Ehm, no, jsem kluk." Probodla ho naštvaným pohledem. Znovu. „Dobře, promiň. Cestuju přes království. Sem jsem přišel asi před dvěma týdny. Spal jsem v lese a zaujalo mě tvoje pomáhání lidem."
„Ty si mě vážně sledoval?" Přikývl a nasadil svatouškovský výraz. „Nemám čas, na povídání. Ti lidé potřebují pomoc." Přikývl. „Ne, ty se mnou nejdeš. Jsem ti vděčná, že si zachránil můj život, ale neměl by si tady být."
„Proč ne?"
„Protože ti nevěřím." Zasmál se. „Ty asi nevěříš nikomu, co?" Katarina přikývla. „Nevěřím a věřit nebudu. Já nemám čas na kamarády, tihle lidé hladový a právě teď přišli i o domov." Nechala ho tam stát a odešla. Prohledala věci všech vojáků. Když skončila, držela v ruce pět plných měšců s penězi. Rozdala je mezi lidi, kteří přišli o domov. Víc už jim nemohla pomoct, tak se vrátila domů.

Matka seděla u stolu v kuchyni. „Kde je Ari?" Zeptala se Katarina. „Spí. Co se tam stalo? Proboha Katarino, co se ti stalo?" Přiběhla k ní a sundala z ní ohořelí kabát. Zahlédla na jejím levém rameni obrovskou podlitinu. „Co to je?"
„Upadla jsem, nic to není." Její matka jí, ale popadla za druhé rameno. „Není to nic, musí tě to bolet."
„Ty lidé tam, přišli o všechno a ty se zajímáš o nějakou modřinu. Otec by to takhle nenechal, pomohl by jim. Neseděl by tady u stolu. Šel by tam ven a pomohl by jim. Nikdy nebudeš jako on." Vytrhla se jí. „Katarino!" Katarina vběhla do své ložnice a zavřela za sebou dveře. Opláchla si obličej a svalila se na postel. Posadila se, prohlédla si podlitinu na svém rameni. Byla modrofialová a na okrajích hnědla. Namočila kousek látky do ledové vody, přitiskla si ho na podlitinu. Úlevou vydechla.
Najednou uslyšela zapraskání dřeva, jako by někdo zavadil o uvolněné prkno. Rozhlédla se po místnosti, zarazila se u okna. V něm seděl mladý muž. „Co tady..."
„Potichu." Brian si přitisknul ukazováček ke rtům. „Co tady sakra děláš?" Zasyčela na něj. „Přišel jsem se podívat, jak ti je." Seskočil z okna, přistál na podlaze, ta pod jeho vahou zavrzala. „Co dělá tvoje rameno? Můžu ti nějak..." Katarina upustila kousek látky na zem. „Vypadni!" Zaskřípala zlostně zuby. „Klid, jenom jsem chtěl vědět, jak se ti daří." Natáhnul k ní ruku a chtěl se dotknout jejího ramene, potom si, ale uvědomil, že by mu jí nejspíš usekla. „Jsi v mojí ložnici, v mém domě. Zbláznil ses?"
„Nemusíš na mě být naštvaná, jenom proto, že jsem ti zachránil život, někdy se muselo stát, že se objeví někdo lepší než ty." Ústa se mu zkroutila do úšklebku. „Běž pryč!" Ruka jí zajela k pasu a zastavila se na rukojetě meče. Brian si toho všiml a tvářil se pobaveně. „Dobře, dobře. Jsem rád, že jsi v pořádku. Už půjdu. Ještě se setkáme... Šermířko." Vrátil se k oknu a vyskočil ven. Katarina rychle doběhla k místu odkud vyskočil. Vykoukla ven, dívala se, jak Brian odběhl do lesa, na druhou stranu od Trenvinu.