ŠERMÍŘKA

11. KAPITOLA

Jeli celých pět dní. Zastavovali jenom na noc, aby se vyspali a koně si odpočinuli.

Když přijeli k okraji vesnice, zastavili. Katarině se vrátili všechny ty strašné vzpomínky na hořící domy a umírající lidi. „Co se tady stalo?" Zeptal se jí Ben, který na to zničené místo s údivem hleděl. „Než jsem odjela, přijeli sem vojáci a vypálili to tu." Odpověděla mu.

Projížděli bývalými uličkami. Všude byly vidět ohořelé a spálené domy. A ve vzduchu byl pořád cítit kouř smísený s popelem. Dojeli až k bývalému Katariině domovu.

Jako by se to dělo právě teď, Katarina znovu viděla, jak jejich dům hoří, jak se snaží dostat dovnitř, ale nejde to. Znovu cítí tu beznaděj, že nemůže své matce a bratrovi pomoci.

Ben uviděl smutek v jejích očí. „Tady jsi bydlela." Katarina přikývla. Zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí draly do očí. „To mě moc mrzí." Katarina seskočila ze sedla. Došla ke hrobu svého otce, vedle kterého předtím zabodla dřevěný kříž s Brianovým jménem. Vytrhla ho ze země a mrštila jím někam mezi stromy. Ben jí mlčky pozoroval. Vedle otcova hrobu, tam kde se předtím nacházel kříž, vyskládala s kamínků matčino i bratrovo jméno.

Postavila se a došla k Lorettě. Ben se na ní podíval. „Jsi v pohodě?" Starostlivě se jí zeptal.

„Jo jsem. Pojďme odtud." Řekla Katarina.

Dojeli k jeskyni, kde strávila noc po požáru a kde nějakou dobu tábořil Brian. Katarina došla ke stěně vytvořené z větví. Odklopila jí. Vevnitř plápolal oheň a u něj seděla dívka. Hned co spatřila Katarinu, postavila se. Katarina v ní poznala Maru. Byla, ale mnohem vyhublejší než když jí viděla naposledy, měla kruhy pod očima a mnohem špinavější šaty. „Maro?" Dívka se na ní dívala a potom přikývla. „Jak ses... Co... Jak to, že jsi tady?" Zeptala se jí zdráhavě Katarina. Nepřišlo jí vhodné se dívky ptát, jak to že není mrtvá. „Já... když přišli vojáci, utekla jsem. Potom jsem si vzpomněla, že jsi mi říkala, že když by se něco stalo, máme se jít schovat sem." Řekla slabounkým hláskem. „To je v pořádku. Už nebudeš sama." Uklidňovala jí Katarina.

Ben přinesl všechny jejich věci do jeskyně. Katarina podala Maře vak s vodou a potom nějaké jídlo. Dívka se na jídlo vrhla jako šelma na svojí kořist. „Kdo je to?" Zeptala se, když dojedla a ukázala na Bena. „Jsem Ben." Vyhrkl. Mara se na něj pousmála a znovu se napila.

„Měla by sis odpočinout. Vy obě." Řekl jim Ben. Katarina byla ráda, protože po dlouhé cestě byla pořádně unavená. Lehla si na jednu z dek, kterou si s Benem přivezli. Mara si lehla na druhou stranu od ohniště.

Když se Katarina probudila, byla v jeskyni jenom s Marou, která seděla na dece a hleděla do ohně. „Kde je Ben?" Zeptala se dívky. „Nevím. Jste přátelé?"

„Ne. Teda... já nevím, skoro ho neznám." Mara se na ní podívala. „A proč tady vůbec je?"

„Když jsem odjížděla z hlavního města, nabídl se, že pojede se mnou a já jsem v té době neměla náladu na to, abych ho odmítla." Řekla Katarina. „Přijde mi zvláštní, jako typ člověka, kterému se nedá věřit."

„Nikomu se nedá v poslední době věřit." Namítla Katarina. Mara se na ní usmála.

Chvíli tam takhle seděly, potom se vrátil Ben. V rukou nesl nějaké dřevo. Položil ho vedle ohniště a posadil se na zem. „Jaký je náš plán?" Zeptal se jich. Katarina pokrčila rameny. „Já nevím. My dvě nemáme domov a nemáme se kam vrátit, nemáme ani kde normálně začít žít." Ben se zadíval do země. „Nějak to určitě půjde." Uklidňoval je.