ŠERMÍŘKA

5. KAPITOLA

„Jsi v pořádku?" Zeptala se jí matka. Katarina přikývla. „Jsem, ještě něco zařídím. Potom přijdu."

Katarina zůstala jako jediná na náměstíčku. Došla k podiu a posadila se na něj. Přemýšlela o tom, co bude dělat dál. S Brianem si připadla jako s přítelem. Líbilo se jí, že na ní dával někdo pozor, i když jí to otravovalo. Nikdy neměla žádného kamaráda.

Nakonec se rozhodla, že nedovolí, aby se mu něco stalo. Došla k domu, u něj byl přivázaný kůň, když přišla blíž, poznala, že je to Brianův kůň. Pohladila ho po hřívě a po bílé lysině na čumáku. Měl na sobě sedlo s brašnou. Otevřela jí, v ní ležela, nějaká mapa a kousek pergamenu. Katarina pergamen vyndala.

Bylo na něm něco napsáno černým inkoustem. Katarina začala číst:

Prosím postarej se o Lorettu.

Katarina složila kousek pergamenu a schovala si ho do kapsy u kalhot.

„Neboj se, Loretto. Zachráníme ho." Ještě jednou pohladila Lorettu po hřívě.

Vzala si luk a šla na lov. Ulovené maso zabalila do kousků látky, balíčky potom uschovala v Lorettině brašně, přidala k nim i kousek chleba a sýra.

Cestou do Trenvinu, přemýšlela, kde zrovna teď mohou vojáci být. Usoudila, že k večeru se určitě někde utáboří. Procházela se ulicemi Trenvinu a doufala, že narazí na dívku, kterou onehdy zachránila, před těmi muži.

Bylo už odpoledne, když narazila na dívku, která nesla v ruce balíček s kouskem chleba.

„Ahoj." Pozdravila jí Katarina. „Ahoj." Pozdravila jí rozpačitě dívka. „Před tím se toho seběhlo tolik, že jsem se tě nestihla zeptat na jméno."

„Jmenuji se Mara."

„Dobře, Maro. Potřebuji od tebe, aby ses postarala o jednu moc důležitou věc."

„O co jde?" Zeptala se jí dívka.

„Nevím, co se stane, ale možná se tady ti vojáci objeví znova, za pár dní. Lidé budou potřebovat někoho, kdo jim řekne, co mají dělat. Asi tři kilometry odtud je jeskyně, je dobře skrytá, když vám bude hrozit nebezpečí, postarej se o to, aby se tam všichni dostali. Zvládneš to?" Dívka na ní vyvalila oči. „Myslím, že jo. Ale kde budeš ty?" Odpověděla jí Mara.

„Já musím odjed."

„Kam? Jedeš pro toho mladíka? Toho jak ho ti vojáci odvedli?" Katarina krátce přikývla.

„Postarám se o lidi tady a ty se postarej o něj. Zachránil mnoho z nás, když zabil ty vojáky. Zachránil i mojí sestru, budu mu na vždy zavázána." Katarina se na ní usmála. Mara jí úsměv oplatila a odběhla pryč. Katarina došla domů. Vzala si luk, pár dýk, svůj meč a kabát. „Kam zase jdeš?" Zeptala se jí její matka. „Já... nemám čas na vysvětlování. Slib mi, že utečeš, když vám bude hrozit nebezpečí. Utrať všechny naše peníze za nejlepší koně a odveď Ariho do bezpečí." Matka se na ni nechápavě dívala. „O čem to mluvíš?"

„Slib mi to." Řekla trochu víc důrazně Katarina. „Slibuji."

Katarina došla k Arimu a políbila ho do vlasů. „Mám tě ráda." Pošeptala mu. Už byla skoro u dveří. „Katarino, počkej. Kam to jdeš?"

„Já... musím teď na nějaký čas odjed a nevím, kdy se vrátím." Odpověděla jí.

„To děláš kvůli tomu chlapci?" Zeptala se matka Katariny. „Jak to víš?"