ŠERMÍŘKA

12. KAPITOLA

„Pane?"

„Co se děje?" Zeptal se Brian. „Královna pro vás posílá, pane."

„Řekněte jí, že nemůžu přijít... není mi nějak dobře."

Sluha se uklonil a odešel.

Brian se posadil do koženého křesla. Poklepával prsty na opěrku. „Stráže!" Zavolal. Otevřely se dveře a dovnitř vešel jeden ze strážných. Uklonil se. „Přineste mi víno." Řekl. Strážný se znovu uklonil a odešel.

Někdo z kuchyně mu přinesl džbán s vínem a pohár. Brian se napil a potom mrštil pohárem na zem. Pořád na ni myslel a nemohl zapomenout.

„Brian?" Ve dveřích stála jeho matka. „Co to děláš?" Zeptala se ho. „Nic, nechci s nikým mluvit." Odpověděl jí.

„Briane, takhle se mnou nemluv." Zvýšila na něj hlas. Brian se na ní opovržlivě podíval. „Co chceš?" Zeptal se jí.

„Měl by si lépe poznat Princeznu Sophii." Řekla mu.

„Už jsme stejně zasnoubený." Usmála se na něj. „To sice ano, ale je milá a krásná. Běž s ní třeba na procházku." Brian se zasmál. „Na procházku?" Zeptal se jí. „Ano. Zanedlouho bude Lord Blaise a Lady Aileen budou pořádat ples, měl by si na něj jít i s Princeznou."

„Proč bych tam měl chodit. Můžu mít svůj ples tady. Nemám náladu na nějaké... společenské akce." Matka se na něj usmála. „Lord s Lady jsou naši přátelé. Znám se s nimi už dlouho. Jsou věrní království. Bylo by slušné, kdyby ses tam ukázal." Brian se posadil zpátky do křesla. „Dobře, půjdu tam."

„Běž pozvat Princeznu Sophii, je to slušné." Brian se na ní zamračil. „Ano pozvu jí, ale ne dneska. Pojedu na lov. Sám!" Řekl. Královna se otočila a ladně odešla.

Brian vyšel před hrad, kde na něj už čekal jeho nový kůň. Nasedl na něj a odjel pryč.

Dojel na kraj lesa, kde zastavil. Koně uvázal k jednomu stromu a do ruky si vzal luk. Jeden šíp položil na tětivu, ale nenapnul jí. Procházel lesem a díval se po zvířatech.

Najednou se před ním objevila koroptev. Vystřelil šíp.

Když Brian z koroptve vytahoval šíp, vzpomněl si na Katarinu. Vzpomněl si na to, co dělala. Napadlo ho, že sice nemůže být s ní, ale může si jí připomínat, tím, že bude dělat to co ona.

Došel ke koni, přivázal mu koroptev k sedlu a vyrazil do Roilandu.

Před městem si přes hlavu přehodil kápi od svého loveckého kabátu, aby ho nikdo nepoznal. V jedné ruce nesl koroptev a ve druhé držel svůj luk. Procházel ulicemi. Když se dostal k řezníkovi, už se stmívalo. Prodal koroptev a koupil nějaké jídlo.

Rychlým krokem došel do chudé čtvrti. Nenápadně jim rozdal jídlo a nějaké peníze. Potom se rychle vrátil do hradu, aby ho nešli hledat. S nikým nepromluvil, rovnou se vrátil do svých komnat. Stoupnul si k oknu a pozoroval měsíc.

Měl dobrý pocit z toho, co právě udělal, řekl si, že by na něj byla Katarina pyšná.

Následující večer si zabalil do brašny nějaké oblečení sluhů a oznámil, že odjíždí na projížďku.

Před vesnicí si na sebe vzal věci z brašny a vešel do města, tentokrát bez luku a šípů. Byla už tma, když procházel po hlavní ulici, nemířil k nalejvárně, jak to dělávala Katarina, ale zamířil přímo k věznici.

Když k ní dorazil, ozývaly se z ní nářky vězňů. Brian se doplížil pod okno, o kterém věděl, že je od Deontovi kanceláře. Hravě ho otevřel a vlezl dovnitř, tak jak to dělal s oknem od Katarinina pokoje. Bylo už pozdě, takže v kanceláři nikdo nebyl.

Brian zamířil rovnou k velké truhlici, která byla poházená několika svitky pergamenu. Odhrnul je na stranu a truhlici otevřel.

Byla plná kožených měšců s penězi. Několik si jich zastrkal do kapes. Potom truhlici zavřel a na její víko položil zpátky svitky pergamenu.

Vrátil se k oknu a vyskočil ven. Vydal se do chudé části města. Rozdal lidem peníze, aniž by zahlédli jeho tvář. Nemohl nic riskovat.

Potom se vrátil do hradu. Na chodbě narazil na Princeznu Sophii a její dvě dvorní dámy, které se mu lehce uklonily.

„Princezno." Usmál se na ní. „Princi. Poctíte mne vaší společností?" Zeptala se ho přátelským tónem. „Ano, rád. Vlastně jsem s vámi chtěl mluvit." Měl tak dobrou náladu, že byl rád, že může být v něčí společnosti. „Vypadáte šťastný, na rozdíl od našeho posledního setkání." Brian povytáhl koutek svých rtů. „V posledních pár dnech se událo pár věcí, které mě rozveselili."

Společně šli po chodbě. „O čem jste se mnou chtěl mluvit?" Zeptala se ho. „Vlastně to byl nápad mé matky, ale začal se mi zamlouvat." Snažil se mluvit co nejupřímněji, konec konců měla se stát jeho ženou. Pro jejich vztah, ať už by byl jakýkoliv, bude lepší, když na ní bude milý. „Chtěl bych vás pozvat na ples. Je všeobecně známo, že Lady Aileen pořádá ty nejlepší plesy. Byla by, jste tak laskavá a poctila mne svou přítomností?" Zeptal se jí. Princezna se na něj usmála. „Ráda." Řekla. Brian se na ní pousmál, otočil se a vydal se chodbou ke zbrojnici.

Zbrojnice se nacházela pod hradem. Došel do ní po úzkém točitém schodišti.

Na zdech viseli zavěšené meče, dýky, štíty, luky, toulce se šípy, palcáty, bojové sekery, rapíry, partyzány. V rozích stály vystavené výzbroje. U jedné zdi stál Jonah a prohlížel si jeden z mečů. „Jonahu?"

„Ano?" Jonah se na něj podíval. „Co se stalo, že jsi tak... rozzářený." Zeptal se Briana. „Nic, jdu na ples." Jonah se zasmál. „Z toho bývají nadšené dívky, ale ty..." Namítl Jonah.

Brian se také zasmál a došel k dýkám pověšených na kamenné zdi. „Pořád tě to trápí? To s tou dívkou?" Zeptal se ho Jonah.

„Ani ne." Zalhal. „Na ten ples jdu s Princeznou Sophii, je vážně milá, těším se, až se sblížíme." Brian se to snažil říct co nejvíc upřímně. Poslední dobou se musel čím dál tím víc přetvařovat. „A proč, když to říkáš, z toho není cítit upřímnost?" Zeptal se pobaveně Jonah. „Nezáleží na tom." Řekl Brian.

„Proč ne?"

„Protože my si nemůžeme dovolit mít city." Řekl klidným hlasem. Jonah si smutně prohlížel, potom se, ale vrátil k prohlížení mečů.

Oba s Jonahem došli k velkému stolu plného jídla. Posadili se. Brian obdařil Princeznu svým laskavým úsměvem.

Když se najedli. Brian pomohl Princezně vstát a doprovodil jí k jejím komnatám.

„Už se těším na náš první ples." Pronesla Princezna Sophie. Vzal jí za ruku a políbil jí. Přitom si zase vzpomněl na Katarinu. Představoval si, že to jí líbá ruku a že s ní jde na ples. Nakonec se, ale přemohl. „Nezapomeňte si masku, Princezno."