ŠERMÍŘKA

21. KAPITOLA

Katarina procházela uličkami Alinsolle a představovala si, že není v Alinsolle. Že je doma v Trenvinu, který už neexistuje. Nedokázala Briana obviňovat za to, co se děje v Království, ale zároveň ho nechtěla omlouvat. Byla přesvědčená, že ať už udělá cokoliv, ať půjde kamkoliv, nevyhne se Královnině zášti. Její první chyba byla, že si znepřátelila nejmocnější ženu v zemi. Před tím jde těžko utíkat a to musel vědět i Brian. I když na jeho slovech něco bylo, nepřesvědčilo jí to opustit sídlo svých prarodičů. Vydala se po dlážděné cestě k okraji vesničky, kde nechala Loretu. Pohladila jí po čumáku a z kapsy vylovila rudě zářící jablko, které klisna s odfrknutím vzala.
Katarina jela tak rychle, že jí kápě sama z hlavy spadla. Celý plášť včetně vlasů za ní vlál. Před stájí u sídla Morrových, seskočila ze sedla. Odvedla Loretu do stáje. Stájník trval na to, že se o Loretu postará, avšak Katarina to chtěla udělat sama. Sundala jí sedlo a uzdu. Vyhřebelcovala jí. Vyměnila vodu v korytu. Loreta vděčně ponořila čumák do vody. „Přijdu se na tebe brzo podívat." Řekla jí ještě, než opustila stáj.

Stěny v chodbách byly osvícené svíčkami stojícími ve svícnech podél zdí. Chtěla zrovna zajít za roh, když se někdo vynořil ze stínu. Dlaní jí zakryl pusu, aby nekřičela a zatáhl jí k sobě do stínu. Byl silnější než ona. Mnohem. Nebylo jí nic platná kolem sebe kopat nohama nebo rukama. Druhou rukou jí podržel ruce za zády a zabránil jí tak použít meč, pro který se natahovala. Neobrátil jí čelem k sobě, ale zůstal stát za jejími zády. „Vzkaz od Královny." Pronesl. Jeho hlas jí překvapil. Byl spíš klučičí nežli mužský. Chtěla něco říct, ale on jí stále držel ruku před pusou. „Má pro tebe návrh. Přestane po tobě jít, když budeš souhlasit." Konečně jí uvolní ústa. „Jakej návrh?"
„Řekne ti ho sama."
„A co když si ho nebudu chtít vyslechnout?"
„Na to se tě bohužel nikdo ptát nebude. Teď jdeš se mnou." Oznámil jí. Bylo marné se o cokoliv pokoušet. Pořád jí držel pevně. I když jí táhnul stíny mezi svícemi. Nějak se mu povedlo je oba dostat kolem stráží u vchodu. Potom Katarinu usadil za sedlo na jeho koně. I když absolutně netušila, co se děje, jedno věděl jistě. Tahle cesta nebude pohodlná.

Katarinu překvapilo, že nejeli do hlavního města. Místo toho zamířili na západ od něj do lesa. V téhle oblasti nikdy nebyla. Byla už tma, takže jeli pomalu, což pro ni znamenalo půl hodiny sedění na hřebcově zádi navíc. Les je pořád stejný. Není si jistá, jestli její únosce vůbec ví, kam jede. Provazy na rukách, kterými je připoutaná k sedlu jí nepříjemně řežou do zápěstí.

Zastavili před malou loveckou chatkou, která nebyla přes neprostupné stromy vůbec vidět. U kusu klády stojí dva koně. Chlapec seskočil ze sedla a potom odpoutal a sundal i Katarinu, ale nechal jí svázané zápěstí. Odvedl koně ke kládě. Napadlo jí, že by teď byla ta nejvhodnější doba na útěk, ale zvědavost jí donutila zůstat stát bez hnutí na místě. Chtěla si vyslechnout, co jí chce Královna říct. „Co tady děláme?" zeptala se. Odpovědi se jí nedostalo. Ani mu neviděla do tváře. Nebyl oblečený ve vojenské uniformě, což jí překvapilo. Byl celý v černém a přes obličej měl převázaný šátek. Zpod kápě mu vykukovaly jenom jasně planoucí oči. „To mi nemůžeš prostě odpovědět?" zeptala se znovu, ale znovu marně. Chlapec se na ní upřeně podíval, nic však neřekl. Pevně jí chytil za paži a odtáhnul jí k chatce. Dvakrát krátce a jednou po odmlce zaklepal na dveře. Otevřeli se jenom na škvíru. Vykoukla vojákova hlava, a když je voják spatřil, otevřel dveře úplně. Chatka byla malá a plná loveckých trofejí. Na druhém koci u ohně stála Královna Anna. Upřeně je oba pozorovala. „Co uděláš, když uvidíš svojí královnu." Voják kopnul Katarinu pod kolena. Ta se neochotně poklonila. „Rozvažte jí." Voják k ní přiskočil a rozřízl nožem provaz. Úlevně si promnula zápěstí. Kůži měla od provazu spálenou. Štípala jí, ale ani necekla. „Takže. Jsem ráda, že si dorazila." Řekne Brianova matka. „Mně neděkujte. To jemu." Katarina pohodí hlavou jeho směrem.
„Nezačali jsme nejlíp, ale na tom nezáleží." Pozoruje Katarinu, jako hnusný smetí, který musí setřást. Když jí teď pozoruje, začíná pochybovat, že Brian má i jenom kapku její krve. „Způsobuješ mi spousty problémů. Ten otrok, který umřel, když jsi zdrhala, měl celkem velkou cenu, kterou jsem musela zaplatit."
„Jmenoval se Bo." Řekne. „Co je mi po jeho jméně? Ale zpátky k tobě." Povýšeně si odkašle. „Mám pro tebe přijatelnou nabídku."
„Poslouchám."
„Nemůžeš zůstat tady. Ne v mém Království, to nedovolím. Jestli tady zůstaneš, půjdu po tobě a veř mi, že jednou se mi to povede."

„Není to vaše Království." Odsekne Katarina. Královna si zachovává klidný výraz, jenom koutek u pusy jí trochu cuká. „Tím se dostáváme k jádru věci. Nenechám tě ohrozit moje právo na místo u dvora." Katarina se tomu posměšně ušklíbne. „Ale můj syn by mi nikdy neodpustil, kdybych ti něco udělala. Takže ti dávám možnost odjet, jako zástupce za naší Talasii ke dvoru krále Torise do Madaillienu."
„Proč byste posílala zrovna mě?"
„Samozřejmě mám spousty kvalifikovanějších, než jsi ty, ale myslím, že si pro tuhle roli přímo stvořená. Navíc se tam naučíš, co to obnáší být dáma a možná si pak budeš moct dovolit říkat i ten titul před tvým jménem. Je to jednoduché rozhodnutí nemyslíš? Buď budeš lovená jako zvěř, dokud tě neuštvou, nebo můžeš začít nový život na novém místě."
„Kolik mám času na rozhodnutí?" zeptala se. Nechtěla dělat ukvapené závěry. Někdo za ní se pohnul tak rychle, že to zaznamenala jenom díky tréninku z lovu. Ucítila, jak jí na krk tlačí špička nože. „Kolik chceš, má drahá. Přesně za minutu už o tom budeš moct přemýšlet na věky." Královna se zlověstně zasmála. Katarina věděla, že nemám na výběr. Královna nikdy nedává na výběr. Nelíbilo se jí odjet a pracovat pro Královnu, ale ten nůž na jejím krku, jí to rozhodnutí dost ulehčil. „Tak?"
„Dobře odjedu, ale mám jednu podmínku."
„Poslouchám."
„Neřeknete Brianovi, že jsem odjela ani, kde jsem a ani co dělám." Usmála se. Jakoby měla radost, že Katarina konečně začíná chápat, o co tady jde.
„Platí."