ŠERMÍŘKA

9. KAPITOLA

„Musíte tam jít, máte své povinnosti." Brian hleděl z okna. Pozoroval bledě modrou oblohu bez mraků. „Nemusíš mi vykat." Řekl. „Myslel jsem, že když jsme na hradě, že to bude vhodnější." Brian se usmál. „To ano, ale tady jsme sami. Nechci slyšet žádné, vaše výsosti a pane." Jonah přikývl. „Dobře. Měl by si tam jít, už je to několik dní co jsme se vrátili a ty si ani jednou nevyšel ze svých komnat."

„Truchlím, Jonahu." Brian si založil ruce na prsou. „To samozřejmě chápu, ale jako budoucí Král si nemůžeš dovolit, nezajímat se o svojí zemi." Brian se na něj otočil a usmál se. „Zase tě poslala má matka?" Zeptal se Jonaha. „Ne, moje loajalita patří tobě."

„Tak proč mluvíš jako ona?" Jonah se zatvářil vážně. „Protože jestli se staneš Králem a tvá země uvidí tvůj nezájem o ní, lidé se začnou bouřit. To by nebylo dobré." Brian se posadil na křeslo potáhnuté kůží. „Abych se stal Králem, musel bych si nejdřív někoho vzít a k tomu se ještě nějakou dobu nechystám." Jonah se rozesmál. „Po dnešku už tak možná mluvit nebudeš." Brian se na něj tázavě podíval. „Co tím myslíš?"

„Tvá matka ti dohodla sňatek s Princeznou Sophii."

„Cože? Nevezmu si jí." Okamžitě namítl Brian. „Musíš, Královna chce sňatek, protože by se vaše království spojila. Dohromady by tvoje Talasia s Princezniným Madaillinem tvořili obrovské království. Vím, že se ti to nelíbí, ale když jí odmítneš, mohli by vyhlásit Talasii válku." Ale Brian o tom nechtěl ani slyšet. „Nikdo mě nemůže donutit. Nepotřebuji obrovské království, stačí mi Talasia." Jonah se usmál. „To je kvůli té dívce?" Brian přikývl. „Ona je..."

„Já vím, až moc dobře co ona je." Vykřikl Brian. „Omlouvám se. Já jenom... ona už se nevrátí. Měl by si začít normálně žít." Brian si položil ruce na opěrky křesla. „Princ nemůže normálně žít. Vím, že se nevrátí, ale nemůžu na ní přestat myslet." Jonah se posadil naproti Brianovi. „Věděla, kdo jsi?" Zeptal se ho Jonah. „Ta kdyby to věděla... už tady dávno nejsem." Zasmál se Brian.

„Vím jaké to je se zamilovat." Řekl Jonah.

Brian se zamyslel. Kdyby tady byla Katarina, udělala by všechno pro zdejší lidi. Obětovala by se pro ně, zemřela by pro ně. Možná by na něj nebyla ani tak naštvaná, že je Princ, ale protože nemyslel na svoje lidi. Naštvala by jí ta sobeckost. Brian nad tím chvíli uvažoval. Když nechá svojí matku dál vládnout, zemře spousta dalších lidí na hladomor a rukou vojáků. Katarina by si přála, aby tomu zabránil. I když by to znamenalo, že bude na vždy nešťastný. „Nejsem rád, ale půjdu. Je to má povinnost. Dělám to pro ni." Jonah se usmál. „Tak jdeme." Oby společně vyšli z Brianových komnat.

Došli do hlavního sálu. Byla to obrovská místnost, na jejím konci stáli dva bohatě zdobené trůny. Na jednom sedával jeho otec, na tom druhém právě teď seděla jeho matka Královna Anna. Měla na sobě zdobené šaty, z nejdražších látek. Na kudrnatých vlasech jí seděla Zlatá koruna s drahokamy. „Matko." Pozdravil jí Brian a posadil se na trůn vedle ní. „Jsem ráda, že jsi přišel." Řekla mu. Brian na to nic neříkal. Hleděl před sebe na uličku tvořenou vojáky.

Na druhém konci místnosti se otevřely veliké dveře. Dovnitř ladně vešla mladá dívka. Za ní šly dvě její dvorní dámy. Když došla k trůnům, uklonila se a její společnice také. „Vítám tě u nás." Řekla Královna. „Je mi ctí." Prohlásila Princezna. Brian musel uznat, že je opravdu hezká, ale něco mu na ní přišlo ošklivé. Nevypadala vůbec jako Katarina. Teď mu Katarina začala chybět ještě víc. Rozhodně si nechtěl vzít Princeznu Sophii, připomínala mu jeho matku. „Jakou si měla cestu, má drahá?" Zeptala se jí jeho matka. „Dobrou děkuji."