ŠERMÍŘKA

24. KAPITOLA

Cesta ubíhala stále stejně pomalu. Jejich poslední návštěva obydlené oblasti nepřispěla ke vřelejší konverzaci. Katarina dělala, že Kale vůbec nejede dva kroky před ní a Kale se zas snažil dělat, že se na ní neohlíží a nekontroluje jí každých pět minut. Přestože jeli lesem, prosvítaly sem místy sluneční paprsky, které příjemně hřály. Katarina za klusu poplácala Lorettu po šíji a prsty jí prohrábla hustou hřívu. Klisna spokojeně zaržála.

K další vesnici se dostali při soumraku. Zastavili, jako vždycky, před prvním obydleným domem. „Musíme nabrat zásoby." Oznámil Kale. „Zůstanu tady." Rozhodla se Katarina. „Fajn. Já naberu zásoby, ty..." mávl rukou. „To je jedno. Stejně se uděláš, co chceš." Obrátil se a vyrazil po udusané půdě směrem do středu vesnice. Katarina chytila uzdu jeho hřebce a popojela o kousek dál. Zpátky do lesa. Koně uvázala k nejnižší větvi jednoho ze stromů.

Začala sbírat dřevo na oheň. Už navršila pěknou hromádku, která by stačila na ohřátí. Chtěla zrovna křesnout křesadlem, ale zarazila se. Byl to tak nepatrný zvuk, že ho skoro nezaslechla. Přestala se hýbat a zadržela dech. Ozvalo se to znovu, pořád skoro neslyšně, ale tentokrát s větší intenzitou. Blížilo se to. Mohl to být třeba zajíc nebo koroptev, ale něco jí říkalo, že to není zvíře. Meč nechala na Lorettině sedle, ale vytáhla si z pouzdra na lýtku dýku. Chytila jí za rukojeť, takže jí její špička směřovala k patě. Narovnala se a začala se pomalu otáčet a hledat zdroj zvuku. Napadlo jí, že by to mohl být Kale, ale proč by se plížil?

Její otec jí dobře vycvičil. Podle instinktu se otočila. Něčí dýka se jí zaryla místo do zad do předloktí. Nepronikla moc hluboko díky nátepníku, který ránu zbrzdil. Ale dýky byla příliš ostrá. Z Katarinina předloktí začalo proudit krev. Nikdy nic takového neviděla. Nátepník by měl dýku odrazit. Z jakého je tahle proboha materiálu? Pomyslela si.

Útočnice svojí dýku vytáhla a Katarina tek začala krvácet ještě víc. Snažila se té bodavé bolesti nevšímat. Přehodila si svojí dýku do druhé ruky, i když míň obratné, vyrazila proti protivnici. Skočila na ní, ta však uhnula. Byla dobře vycvičená. Až moc dobře. Protivnice uskočila na stranu. Svoje světlé vlasy měla schované pod šátkem a Katarina si nebyla jistá, jak moc jsou dlouhé. Její oblečení svědčilo o tom, že není z chudé rodiny, ani je jí výcvik. Útočnice se po Katarině znovu vrhla a obě spadly na zem. Několikrát se převalili ze strany na stranu. Katarin měla pocit, jakoby se jí pokaždé když skončila vespod, zarazilo několik ostrých jehel do zad.

Snažila se dýku protivnici přiložit ke krku, ale ta sebou moc zběsile mlátila.

„Tak dost!" Kale hlas se lesem rozlehl jako hrom při bouřce. Obě se na něj otočili. Tyčil se nad nimi jako majestátní socha. Katarině přišlo zvláštní, proč nezasáhne. Mnohem zvláštní jí však připadalo, že ho útočnice poslechla. Převalila se z Katariny a vyskočila na nohy. Kale natáhl ruku k ležící Katarině. Ta si jí, ale nevšímala a postavila se sama. Kale se obrátil na tu neznámou ženu. „Co tady sakra děláš?" vyjel na ní, jakoby jí znal už dávno a tuhle otázku jí položil už několikrát. „Vypomáhám ti." Ušklíbla se a zastrčila si dýku zpátky za opasek. „Kolikrát jsem ti říkal, že se nemáš motat do mejch věcí?"

„Stokrát, ale můj malej bráška bude vždycky potřebovat pomoc." Poplácala ho po tváři. On její ruku chytil a málem rozdrtil. „Bráška?" ozvala se Katarina. „A vypomohla s čim?"

„Ona to neví?" obrátila se zpátky na svého bratra. „Zajímavé."

„O čem nevím, Kale?" vyjela na něj zostra. Pořád se tvářil jako kamenná socha. Bylo těžké na jeho tváři něco poznat. „Kale!" houkla na něj s větším důrazem. „Na tom nesejde."

„Já myslím, že jo." Odsekne podrážděně. „Můj bráška si bude hrát na rytíře, zachránce. Jak roztomilé."

„Nemotej se do toho, Kiero."

„Ale prosím tě. Někdo to musí udělat, když ty na to nemáš žaludek."

„Kiero!" Chytil jí tvrdě za předloktí. „Copak? Bojíš se, že už nebudete kamarádi?"

„Jak si věděla, kde budeme?"

„Nejsi jediná, která spí s někým z hradu."

„Já nesp..." chtěla se Katarina bránit. „To máš jedno. Pusť mě!" Kale jí neochotně pustil.

„Řeknete mi tady někdo, o co tady sakra jde?" dožadovala se odpovědi.

„No tak. Řekni jí to!" pobízela Kiera svého bratra. Ale ten mlčel. Díval se Katarině přímo do očí, ale neřekl ani slovo. Kiera se rozesmála chraplavým a zákeřným smíchem.

„Nejedete do království krále... jméno jsem už zapomněla. Královna si mýho bratra najala, aby tě zabil." Její hlasitý a nesnesitelný smích se rozlehl všude kolem.