ŠERMÍŘKA

18. KAPITOLA

Katarina nevěděla, jak se jí podařilo usnout, ale povedlo se. Probudilo jí vzdálené zahoukání sovy. Pořád byla noc. Mezi stromy prosvítal měsíc a hvězdy. Byla celá otlačená a něco jí tlačilo na lýtku.

Zvedla ztuhlé ruce, ohmatala kalhoty v místě, kde jí to tlačilo. Když to ucítila, okamžitě se jí otevřely oči, už byla úplně vzhůru. Rozhlédla se kolem sebe, ale všichni už spali.

Opatrně z pouzdra vytáhla svůj nůž. Usmála se, když zase držela v ruce tak známou rukojeť. Chytila čepel nože oběma rukama. Okamžitě ucítila bolest, jak se jí ostří zarývalo do kůže. Naštěstí pro ni, její adrenalin všechnu bolest odstrčil do pozadí.

Špičku nože strčila do dírky na klíč. Párkrát jím zakroutila sem a tam. Zámek tiše cvakl. To samé provedla i na druhé ruce.

Otočila se ke spícímu Boovi. Přitiskla mu zakrvácenou ruku k ústům. Potom mu zmáčkla nos, aby ho tiše probudila. Bo otevřel oči. Lekl se a posadil se. Katarina sundala ruku z jeho úst a přiložila si prst ke rtům. „Pšt." Zasyčela. Přikývla a košilí si otřel Katarininu krev z obličeje. Podíval se nůž, který držela Katarina v ruce. „Kde si ho vzala?" Zašeptal. „Na to teď není čas." Sykla.

Zbavila ho pout, a pomohla mu vstát. Oba měli ztuhlé nohy a téměř okamžitě upadli. Katarina se protáhla, potom pomohla Boovi. „Dobrý?" Zeptala se ho potichu. Bo přikývl.

Dobelhali se do křoví. „Musíme utéct, než se vzbudí." Řekla Katarina.

„Ty jsi šílená! Víš to?" Katarina se pousmála. Oba vyšli ze křoví. Bo šel první, najednou se zastavil.

Katarina nechápala proč. Bo se ani nehnul. Položila mu ruku na rameno.

Bo se zapotácel a upadl. Z hrudi mu trčela rukojeť dýky. Dala si ruku před pusu, aby nevykřikla.

Odtrhla oči od Boova těla. Muž, který bodl Boa, přiložil Katarině meč ke krku. V té tmě nic neviděla, viděla však jeho siluetu.

Podsaditá malá postava patřila Tariqovi. „Zas tak chytrá nebudeš. To ti ten tvůj kamarádíček neřekl, co se ti stane, pokud se pokusíš utéct?" Zeptal se jí škodolibě. Katarina tam stála bez hnutí.

„Já nejsem jako Roderick. Nebudu tě šetřit jenom kvůli prachům. Uvidíš že..." Katarina se lekla. Z úst mu vystříkla krev. Skrz hruď mu projel meč. Viděla jeho špičku, která mu vykukovala u levého ramene.

Uskočila právě ve chvíli, kdy se jeho tělo zřítilo k zemi.

Někdo mu vytáhl meč ze zad a očistil ho o jeho košili.

„Kdo jste?" Vykoktala Katarina. Ten někdo k ní natáhnul ruku. Potřásl s její. „Jmenuji se Marcus."

„Pojď, musíme zmizet." Katarina věděla, že nemá na výběr. „Ale co Bo?" Otočila se k jeho nehybnému tělu. „Je mrtví. Dýka mu zajela přímo do srdce. Mrzí mě to." Řekl její zachránce.

„Dobře." Katarina následovala muže.

Ušli pár kroků, zastavili se u stromu, kde byli uvázaní dva koně. „Tady." Marcus jí podal otěže. Katarina si prohlédla koně. Usmála se a pohladila Lorettu po bílé lysině. „Ahoj holka." Pozdravila jí.

„Jak jste..." Marcus jí přerušil. „Teď ne. Musíme, co nejrychleji odejít. Dřív než zjistí, co se stalo. Slibuji, že ti všechno vysvětlím." Katarina ho poslechla. Nasedla na Lorettu a byla ráda, že je zase s ní.

Sedla si k ohništi, kde už Marcus rozdělal oheň. Natrhal kus bílé látky na dva dlouhé pruhy a zavázal Katarině pořezané ruce od dýky. Katarina se ušklíbla, když jí utáhl obvazy. „Furt nevím, kdo jste." Zkonstatovala. „Jsem Marcus Mai. Lord Marcus Mai." Představil se Katarině a potřásl s její ovázanou rukou. „Jak jste-, teda, děkuju za pomoc."

„Chceš se zeptat, proč jsem ti pomohl, předpokládám." Lehce přikývla. „Jsem přítel tvého otce, teda býval jsem. Moc mě mrzí, co se mu stalo."

„Mého otce? Nikdy se nezmínil, že by měl přátele. Jak jste poznal, že jsem jeho dcera?" Marcus se pousmál. Z brašny na sedle vytáhle kousek chleba a podal ho Katarině a sám taky kousek vzal. „No, řekněme, že tvůj otec měl více nepřátel než přátel." Odmlčel se. „Poslali mě sem pro tebe."

„Cože?"

„Asi by si to měla slyšet celé. Předpokládám, že Trey ti neřekl nic o svém dětství." Katarina zavrtěla hlavou. Byla zmatená, ale zároveň zvědavá. Snažila se nevnímat štípavou bolest na rukách.

„Jako malý jsme si spolu hráli. Jejich sídlo bylo hned vedle toho našeho. Jezdili jsme-"

„Jejich sídlo?" přerušila ho. „Sídlo rodičů tvého otce. Lady Dorriel Morrová a Lord Daren Morr."

„Cože? Můj otec je Lord?" přikývl. „Lord Trey Morr." Katarinu to překvapilo. Od otce se kdysi dozvěděla, že vysoce postavení lidé mají druhé jméno. Jméno rodu. Nikdy, ale neuvedl příklad. Když se ho na to ptala, řekl, že nezná jméno žádného rodu. Nechtěl se o tom moc bavit. Teď zjistila proč. „Princ." Byla to první myšlenka, která jí napadla. Trochu se zastyděla, když si uvědomila, že to řekla nahlas. „U moci se již několik století drží rod Blainů. Král byl Rowan Blain, Královna je Anna Blainová a Princovo celé jméno je Brian Blain." Pousmál se, ale dál si Katarinina rozrušení nevšímal. „Pořád mi to není tak úplně jasný. Moji prarodiče jsou Lordi a můj otec byl taky Lord. A co moje matka?" Hlavou jí vířilo snad milion otázek. „Tvoje matka nebyla z žádného rodu. Nebyla bohatá. Tvůj otec jí potkal, když byl na útěku. Samozřejmě se zamiloval. Což ho později stálo život."
„Před čím utíkal? Byl přece bohatý, měl bezstarostný život." Marcus se znovu usmál, byl to ten úsměv, který viděla dřív u svého otce, když řekla něco pošetilého. „Bezstarostný život?" zasmál se. „Tvůj otec svůj život nesnášel. Nesnášel svůj původ, to že se toho všeho musel účastnit. Trey.." znovu se uchechtl. „Ach, nikdy jsem ho neviděl tak rozzářeného, jako toho dne, kdy mi mával od bran jejich sídla." Prohrábl klackem žhavé uhlíky. „Tedy, až na den, kdy poprvé spatřil Coru."
Katarina věděla, že tak se jmenovala její matka, ale bylo to tak dávno, co slyšela její jméno naposledy. „Čeho se nechtěl účastnit?" Nenechala se odbít. „Té maškary u dvora. Nesnášel ty falešné úsměvy. Chtěl pomáhat, ale doopravdy pomáhat. Někdy v tu dobu si král Rowan vzal královnu a potom, co král zemřel, se tvůj otec rozhodl něco změnit. Neřekl mi, co ho k tomu přimělo. Nebyl moc otevřený." To Katarina moc dobře věděla. „Pořád, ale nechápu, kdo vás od dvora za mnou poslal."
„Ach, děvče..." Marcus se uchechtl. „Chtěl bych žít v tvojí nevědomosti." Katarinu už to začalo štvát. Pořád se jenom vyhýbal odpovědi. „Nevypadáte jako někdo koho by posílali dělat špinavou práci." Prohlásí. „Nesmíš se považovat za špinavou práci. Jsi ta, která by mohla jít ve stopách svého otce. Ta, která by se mohla postavit za tu správnou věc na tom správném místě ve správný čas. Máš teď velikou moc. Je jen na tobě, co s ní uděláš."