I hate you, but...

1. Kapitola

„Kookie, zlato vstávej. Už je osm, musíme jet." máma se mnou zatřásla a já se snažil nevydat žádný bolestný zvuk. Už to byl týden od doby, kdy mě Choi Minki nebo kdokoli další praštil, ale pořád mě tělo bolelo. „Jo, mami jsem vzhůru a už mám zabaleno, jen se připravím. Za patnáct minut jsem dole." sundal jsem ze sebe její ruce a vstal. Počkal jsem až odejde a já se budu moct převléknout. Nikdy jsem jí neřekl, proč chci na jinou školu, prostě jsem jí řekl, aby mi věřila a ona souhlasila. Je to skvělá máma.

Převlékl jsem se a vykonal ranní hygienu. Poté jsem si zabalil posledních pár věcí a vydal jsem se po schodech dolů do naší předsíně. „Mamíí už jsem připravený." zařval jsem na celý dům a opřel se o zeď. „A co snídaně?" zavolala na mě zpátky mamka. Jako bych kdy snídal. „Prostě pojďme mami, dám si něco až tam." na místě daleko odsud. Sice musím být na studentském bytu, ale je to ve dvou, to nebude tak strašné a ten byt je opravdu kousek od mé nové školy.

Já a máma jsme vyšli před dům a oba se rozutekli k autu, aby nás studený déšť nezmáčel. „Před chvílí ještě nepršelo." zamumlala nespokojeně mamka. „Znáš naše střídavé počasí, hlavně v téhle době." usmál jsem se na ní a ona mi úsměv oplatila. Nastartovala a vyjeli jsme k mému novému bytu.

×××××× 

Už jsme byli necelých deset minut od mého nového bytu a mně se začal stahovat žaludek. Vytáhl jsem z kapsy mobil. Bylo něco po desáté dopoledne a po dvou hodinách cesty jsem byl ospalý a rozlámaný. Máma zaparkovala auto a s uklidňujícím pohledem se na mě usmála. „Tak Kookie, jsme tady." „Já vím, mami." zamumlal sem a podíval se na svůj byt. Byla neděle dopoledne, takže byla šance, že můj spolubydlící tam nebude. Nepravděpodobná, ale byla tam.

Vystoupil jsem z auta a šel ke kufru auta, odkud jsem vytáhl svoji cestovní tašku a hodil si ji přes rameno. Máma kufr zabouchla a položila mi ruce na ramena. „Mám jít s tebou zlato?" „Ne mami, to zvládnu sám. Měj šťastnou cestu a děkuji za vše." dal jsem jí pusu na tvář a šel ke svému novému bytu. „Nemáš za co Kookie, měj se." zavolala za mnou a nastoupila do auta. Před dveřmi jsem se otočil a naposledy jí zamával. Když její auto zmizelo z dohledu, otočil jsem se zpátky ke dveřím. Zhluboka jsem se nadechl, otevřel dveře a vešel dovnitř. Co jsem věděl tak v téhle budově bylo patnáct studentských bytů. Můj byt měl číslo 7. Sedmička je šťastná, tak to bude v pohodě, ne?

Zastavil jsem se před mým bytem a vzal za kliku. Bylo otevřeno a mně bylo jasné, že můj spolubydlící je doma. Pomalu jsem vešel dovnitř. Předsíňka byla docela těsná, ale když jsem jí prošel, dostal jsem se do prostorného obýváku propojeným s kuchyní. Po mé levé ruce byl gauč, kde by se člověk v pohodě mohl i vyspat a před ním skleněný kávový stolek. Kuchyň byla malá, ale mně naprosto stačila. Po pravé ruce byla zeď se dvěma dveřmi. „Halo? Je někdo doma?" trochu jsem zvýšil hlas, ale nedovolil jsem si zařvat.

Dveře dále ode mě se otevřely a z nich vyšel roztomilý kluk se zrzavými vlasy. „Ah... ty musíš být Jeon Jungkook, že?" s přátelským úsměvem se mě zeptal. Nervózně jsem přikývl a jeho úsměv se rozšířil. „Jsem Park Jimin, doufám, že spolu budeme vycházet." natáhl ke mně ruku a já si s ním potřásl rukou. „Těší mě a taky v to doufám." nesměle jsem se usmál a druhou rukou si přejel po krku. 

„Aigoo ty jsi roztomilý." vypískl Jimin a přitáhl si mě do objetí. „Ehm... Jimine?" snažil jsem se od něj odtáhnout, což se mi nakonec povedlo. „Promiň, Yoongi-hyung mi pořád říká, ať mírním svoje projevy." začervenal se a pořád se omlouval. „Eh.. jo v pořádku, jinak v jakým jsi ročníku?" zeptal jsem se. „První ročník." znova se na mě usmál. „Ty? A jak si starý?" rychle na mě vyhrkl a pak se chytil za ústa. Rozesmálo mě to. Po dlouhé době jsem se zase smál, asi tohohle kluka začínám mít rád.

„Taky jsem v prváku, jsem 97 ročník." „Aigoo jsi mladší." radostně poskočil Jimin. Jasně, kde nejsem mladší, šel jsem o rok dřív do školy. „Jinak máme společný pokoj v tamtěch dveřích, v těchto dveřích je koupelna, a kuchyně sis už nejspíš všiml." začal ukazovat na dveře a pak na kuchyň. Jenom jsem přikývl. „Můžu si hodit věci do pokoje." nadzvedl jsem tašku, která mi pořád vysela na rameni. „Jo jasně, pojď." vzal mi tašku a šel do našeho společného pokoje.

Pokoj se mi hned na první pohled líbil. Postele byly prostorné a každá na jiné straně pokoje. Nábytek byl dobře uspořádaný a úložného místa tu bylo taky dost. Jo tady zvládnu žít. Jimin hodil mou tašku na jednu z postelí, která bude nejspíše moje. „Ehm... já mám tuhle postel, ale jestli si to budeš chtít prohodit, můžeme." podíval se na mě se štěněčím pohledem a mně bylo jasné, že postel měnit nechce. „Ne v pohodě, tahle mi vyhovuje." usmál jsem se a Jimin mi úsměv oplatil. „Až se zabydlíš, nechceš jít hrát nějaký videohry? Dost se tu nudím." tahle nabídka se mi moc líbila. „Moc rád hyung." vděčně jsem se na něj usmál. A on se odebral do obýváku a nechal mě si vybalit.

××××××

Tak a je tu první kapitola :3
Doufám že se vám díl líbil. Jinak co se týká vydávání dílu budu se snažit co nejčastěji, ale více jak 2x týdně to nebude :)