I hate you, but...

11. Kapitola

Ráno mě vzbudil, ten proklatý budík, ale záhy jeho zvonění přestalo. Cítil jsem vedle sebe příjemné teplíčko, tak jsem se k němu více přiblížil a chystal se dál spát. „Jungkookie je opravdu hezké, jak se ke mně tulíš, ale musíme do školy." uslyšel jsem Taehyungův hlas u ucha.

Rychle jsem se od něj odstrčil, div jsem ho neshodil z postele a překvapeně jsem zamrkal. Začal se mi vybavovat celý včerejšek. Choi mi volal, brečel jsem, Taehyung mě uklidňoval, dokonce mi dal pusu na čelo, spali jsme vedle sebe... Bože Jungkooku to se opravdu nedokážeš ani na chvíli ovládat?!

Vyskočil jsem z postele a uklonil se před Taehyungem. Bylo mi strašně trapně z mého včerejšího fňukání. „Moc se omlouvám za včerejší problémy." zaskučel jsem a Taehyung si mě přitáhl na jeho klín. „Vše, co jsem včera řekl, jsem myslel vážně. Nemusíš se mi za nic omlouvat." dal mi letmý polibek na tvář a já zčervenal. „Škola." zamumlal jsem, a i s věcmi na převlečení jsem se odebral do koupelny.

Když jsem se připravil a vylezl z koupelny, Taehyung už tu nebyl. Vzal jsem batoh a mobil, který mě upozorňovala na zprávu. Nejdřív, než jsem zprávu přečetl, jsem si nazul boty a zakroužil s kotníkem, už mě vůbec nebolel, štěstí. Vzal jsem mobil a přečetl si zprávu.

Taehyung: Šel jsem k sobě pro věci, počkám na tebe před vchodem ;)

Co? Proč na mě čeká? Usmál jsem se a cítil, že moje líce jsou znovu červené. Zandával jsem si mobil, když mi znovu zabzučel.

Jimin: Kookie! Máma už je v pořádku, ale přijdu až na třetí hodinu. Jak dopadl ten projekt s Taehyungem? Moc se omlouvám, že jsem tě nechal samotného :)
Kookie: Jsem rád, že je v pořádku. Projekt dopadl v pohodě, Taehyung neudělal nic špatného :D

Vyšel jsem z domu, kde už čekal Taehyung. „Nemusel jsi čekat Taehyungu." řekl jsem, když jsem ho uviděl. Pohled mi spadl na člověka vedle něj. Hoseok. „Nemusel, ale chtěl." usmál se a vzal mě kolem ramen. „Nevím, jestli se znáte, ale Jungkookie, můj spolubydlící Hoseok. Hobi, můj nový spolužák Jungkook." oba jsme na sebe kývli.

„Hobi? Neříkal jsi, že cvičit tanec sám je nuda?" obrátil Taehyung pozornost na Hoseoka. „Jo, mám radši trénování s někým, ale ty na mě kašleš." zasmál se Hoseok. Měl příjemný hlas. Taehyung zastavil a postavil mě před Hoseoka. „Tak si vezmi jeho." usmál se Taehyung a já vytřeštil oči. „Co? Taehyungu, kam to zase směřuješ." zavrčel jsem a Hoseok si mě zkoumavě prohlížel. „Tancuješ rád?" zeptal se mě a já přikývl. „Miluju to." špitl jsem.

„A až ho uvidíš tancovat. Je to opravdu dobrý." „To posoudím sám. Dneska v pět na adrese... Půjč mi mobil." podal jsem mu mobil a on mi tam napsal adresu. „Je to malé taneční studio, ale myslím, že pro nás dva dostačující." přikývl jsem a zase se rozešel ke škole. „Můžu taky přijít?" zeptal se Taehyung. „Idiote, máš trénink." zamumlal Hoseok. „Trénink? Já myslel, že ve středu je basket." zeptal jsem se a oni přikývli. „Tréninky jsou ve stejné dny. Teda u basketu a fotbalu." vysvětlil mi Hoseok.

Už jsme byli skoro u školy, když se k nám přidal Namjoon. Pozdravil kluky a zkoumavě se na mě zahleděl. „Není to ten, co sedí u Jinova a Yoongiho stolu?" zeptal se kluků, jako bych tam nebyl. „Jop Joone, je to Jungkookie a je tu nový." přitáhl si mě k sobě Taehyung. „Pusť mě a přestaň mi říkat Jungkookie. Jsem Jungkook." zavrčel jsem a odtáhl jsem se od něj.

„Tvoje protivná nálada se ti už zase vrátila. Mám tě zas začít učit, jak se chovat ke starším, jako minule v kum-" zacpal jsem Taehyungovi pusu. Nemusí o tom mluvit před nimi. Co si o sobě ten idiot vlastně myslí? „Jasně chápu, jen drž klapačku." zamumlal jsem. Uviděl jsem Yoongiho a Jina, jak na nás zírají. „Myslím, že tady se naše cesty rozdělují." řekl jsem a utíkal za klukama.

„Kookie už zase?" zpražil mě pohledem Jin a já si skousl ret. „Vše v pořádku?" zvedl mi hlavu, za bradu a já přikývl. Vrhl na ty tři vražedný pohled a přitáhl si mě k sobě. „Vyhýbej se těm třem." zamrmlal Yoongi a pokračovali jsme do školy.

××××××

Seděl jsem na obědě a sledoval, jak mi přichází jedna zpráva za druhou. Klukům jsem o Choi Minkim neřekl a ani jsem to neměl v plánu. Zprávy byly všechny stejné. 'Přijdu si pro tebe Jungkooku. A to brzy.' Slíbil jsem Taehyungovi, že mu řeknu, když se tohle stane, ale on se u svého stolu bavil s kluky a já ho nechtěl obtěžovat. Když už mi přišla asi patnáctá zpráva pořád s tím stejným textem, začal jsem se opravdu bát. Znovu jsem zvedl pohled k Taehyungovi a naše oči se setkaly. Bylo mi jasné, že viděl, jak jsem předtím upřeně čuměl do mobilu. Schoval jsem ho a usmál se na něj.

Taehyung protočil očima a přišel k našemu stolu. Prosím ne před klukama. Říkal jsem si v duchu. „Jungkookie dej mi mobil." natáhl ke mně ruku a čekal, až mu ho dám. Kluci u stolu ho začali probodávat pohledem. „Nemusíš to dělat Kookie." řekl mi Jimin. Já jsem, ale vyndal mobil a podal mu ho. Taehyung hned začal něco ťukat a pak chvíli četl. Bylo mi jasné, že prohlíží zprávy. Znechuceně se zatvářil.

„Pojď ke mně Jungkookie." řekl a pohnul prsty na znamení, abych k němu přišel. Začal jsem se zvedat, ale Yoongi, který vedle mě seděl, mě stáhl zpátky do sedu. „Je mi jedno o co jde, ale nikam nepůjde." z jeho hlasu bylo poznat, že je opravdu podrážděný. „Jungkookie..." zopakoval moje jméno znovu Taehyung. „Sakra vypadni odtud Taehyungu." rozkřikl se Jimin.

Dal jsem ze sebe Yoongiho ruce a znovu vstal. Přišel jsem k Taehyungovi a on mě objal. „Nechci mu nic udělat." věnoval pohled hyungům a s rukou kolem mých ramen mě tlačil pryč z jídelny a já neprotestoval. Chtěl jsem odtud. „Kookie jsi si jistý tím, co děláš?" uslyšel jsem Jina asi po dvou krocích a zastavil se. „Kookie co náš slib?" tentokrát to byl Jimin. Začaly mě štípat slzy v očích. Promiň Jimine, ale to nesplním, nedokážu to. „Omlouvám se." uklonil jsem se jim. Taehyung mě donutil se narovnat a setřel mi slzy. „Jdeme Jungkookie." usmál se a odtáhl mě pryč z jídelny.

Chodba byla prázdná a Taehyung mačkal něco na mém mobilu. „Půjdeme koupit novou simku." zamumlal a já vyvalil oči. „Cože?" vyhrkl jsem se mu a chtěl mu vzít i můj mobil. „Takhle nebude mít tvoje číslo." odstrčil mě od něj a vytočil nějaké číslo. „Dobrý den paní Jeon..." bože to nemyslí vážně, on opravdu volá mé matce. „Ano jsem Jungkookieho kamarád. Jenom vám chci oznámit, že Jungkookie má problémy se simkou a jdeme mu koupit novou, pak vám z ní napíše zprávu, abyste měla jeho číslo. Ano, nebojte, postarám se o něj, nashle." ukončil hovor a přišel ke mně.

„Děláš si srandu to-" můj protest přerušily jeho rty na těch mých. Lehce se otíraly a nutily moje srdce bláznit. „Promiň, ale tohle zaručeně pomáhá, abych ti zavřel pusu." nafoukl jsem tvářičky a Taehyung se začal smát. „Tak pojď, jdeme." vzal mě za ruku a vyvedl mě odsud pryč, i když jsme měli mít další hodiny.

××××××

Tak Tae pro Kookieho začal dělat první poslední a vypadá, že ho ani nezradí. Nebo možná ano?

Huh.. Lidi opravdu jsem vám vděčná za ty komentáře. Vždy když je čtu mám tak obrovskou chuť vám sem hodit další díl XD

Moc děkuji i za vote, kterých je opravdu požehnaně XD Jsem vám všem vděčná a i nadále pokračujte v podporování povídky, prosím XD