I hate you, but...

2.Kapitola

*Crrr* *Crrr*
Jak jen nesnáším zvuk toho přiblblého budíku. Vypnul jsem ten ďáblův nástroj a zahrabal se víc do peřiny. „Kookie vstávat. Tvůj první den v nové škole." uslyšel jsem Jiminův hlas a ucítil, jak se mnou silně zatřásl. Bolestně jsem sykl a on hned uskočil. Otevřel jsem oči a uviděl obavu v těch jeho. „Kookie? Tak mi říká jen máma." zasmál jsem se a protáhl se. „Promiň jen..." začal hned s provinilým hlasem. „Ne, nevadí mi to, vlastně se mi to líbí." vstal jsem a sebral si věci na převlečení. „Zabírám si koupelnu." a než stihl Jimin začít protestovat, tak jsem zmizel ve dveřích.

××××××

Nahlas jsem polkl. Ta škola byla obrovská. No ve srovnání s tou starou byla menší, ale pořád byla velká. A představa těch lidí... nechci tam. „Kookie je ti dobře, jsi bledý." Jimin mi dal ruku na čelo. Strhl jsem ze sebe jeho ruku a kývl. „Jen nemám rád první dny." povzdechl jsem si. „Neboj, však si se mnou ve třídě, bude to fajn." vzal mě kolem ramen a já se mu automaticky vyvlékl. Hodil po mně smutný pohled. „Promiň Jimine, jen moc nemusím, když se mě někdo dotýká. Musím si na to zvyknout." usmál jsem se a on chápavě přikývl. „Tak jdeme." vydal se ke škole, se mnou v patách.

Vevnitř škola už nevypadala tak děsivě veliká a lidí tu nebylo tolik, kolik jsem očekával. „Moje skřínka je 107 to je..." přejížděl jsem očima po číslech na skříňkách. „Bude to na pravé straně tam vzadu. Já jí mám tady. Běž, pak tě doběhnu, jen si vezmu učebnice." ukázal mi směr Jimin a vydal se k té své. Šel jsem chodbou plnou studentů a pořád se soustředil na čísla. 102.. 103.. 104.. 105.. 10? Před skřínkou stál hezký chlapec s tmavě hnědými až skoro černými vlasy a bavil se... bavil se... Bavil se s nádherným klukem, který stál předním se sexy úšklebkem na tváři. Měl světle hnědé vlasy, které na dotek musely být příjemně jemné. Když chlapec s tmavými vlasy něco dořekl, jeho úšklebek se proměnil v upřímný a veselý úsměv. Ten kluk byl naprosto dokonalý a já se nemohl nabažit pohledu na něj.

„Hej Kookie našel jsi to?" uslyšel jsem vedle ucha Jiminův hlas a neochotně se na něj otočil. „Jo je hned..." nedokončil jsem větu, když se Jimin rozkřikl na ty dva kluky. „Hej Taehyungu, Hoseoku to že máte extra obrovský ego, neznamená, že budete zabírat skřínky i ostatním lidem." oba chlapci se na něj otočili a tomu, který donutil mé srdce splašeně tlouct, zmizel jakýkoliv náznak úsměvu z tváře. 

„Jimine ty ji máš jinde, tak proč se staráš?" zpražil ho pohledem ten s tmavými vlasy. „Sice mám skřínku jinde Hoseoku, ale někdo jiný ne." pohodil hlavou ke mně. Pozornost obou dvou byla směřovaná na mě. Super přesně to, co nesnáším, pozornost. „Jimine je to v poho-" nedořekl jsem, protože mě přerušil Jimin. „Ne, to není v pohodě. Měli by-"„Dej pokoj Jimine." zamumlal ten překrásný kluk, který se nejspíš jmenoval Taehyung. A jeho hlas... Jeho hlas byl tak neuvěřitelně sexy a hluboký, že nebýt na veřejnosti, tak možná i slintám.

„Říkám, že je to v pohodě, zajdu sem pak." usmál jsem se na Jimina a on přikývl. Vzal mě za ruku a táhl mě do třídy. Můj pohled naposledy zabloudil na Taehyunga, než se začal věnovat naším propleteným prstům s Jiminem. Nevím proč, ale tenhle dotek mi nevadil, právě naopak.

„Hyung? Můžu si sednout s tebou?" zamumlal jsem Jiminovi u ucha, když jsme dorazili do třídy. „Ovšem Kookie, všichni se kterýma jsem v kontaktu, jsou v druháku, takže jsem rád, že tě tu mám." usmál se na mě a dotáhl mě k jeho lavici. Byla to poslední lavice uprostřed. Nenávidím prostředek. Sedl jsem si na tu blíž k oknu, abych měl o hodinách, alespoň na co koukat. I když výhled ze školy nestál za nic. „Co máme první hodinu?" zeptal jsem se Jimina. „Ehm matiku, asi." zasmál se Jimin a já se ušklíbl. Půl roku a on si nepamatuje rozvrh.