I hate you, but...

23. Kapitola 1/2

Pohled JungKooka:
Proč to Hoseok-hyung udělal? Nevěděl jsem, jak se teď mám podívat do očí Jiminovi. Bylo mi ze sebe špatně. Nechtěl jsem, aby to věděl. Jimin byl až moc starostlivý a za posledních pár dnu potom, co jsme se usmířili, mě nechtěl ani na chvíli pustit z dohledu. Docela jsem se bál, jak to bude vypadat teď, když viděl mé odporné tělo.

Procházel jsem se podél řeky pár hodin a snažil se přijít na to, co řeknu Jiminovi, až se zeptá na podrobnosti. Nechtěl jsem mu lhát, ale nechtělo se mi s pravdou ven. Stačilo, že to ví Tae. Myslím, že bych mu měl zavolat. Bože, na co Kooku zas myslíš. Jednou ti pomůže a už mu to zůstane? Přeci mu nebudeš otravovat život.

Zvedl jsem pohled od země a všiml si malé večerky. Tady by to nemusel být problém. Vlezl jsem dovnitř a koupil si balík devíti plechovek s pivem. Nesnáším alkohol, ale možná by mi mohl pomoct. Koupil jsem ho bez problémů a šel si sednout k řece. Už byla tma a já měl všeho tak akorát dost. Otevřel jsem si první plechovku a na ex jí do sebe hodil.

Pivo nebylo tak dobré jako to, co jsem měl u Taeho, ale nijak mi to nevadilo. Už jsem pil poslední, a to neuplynula ani hodina od té první. Začal se mi zvedat žaludek a vůbec jsem nechápal, proč jsem to vlastně udělal. Vždy když jsem se k alkoholu přiblížil, nedopadlo to dobře. Když jsem byl s Taem bylo štěstí, že jsme hned šli spát, jinak nevím, co jsem mohl udělat za hovadinu.

Ale teď jsem byl minimálně půl hodiny cesty od bytu. Zvedl jsem se a chtěl jít domů, ale moje nohy se motaly jedna přes druhou, takže jsem sám o sebe zakopl a skončil na zemi. „Kurva!" zařval jsem z plných plic a přetočil se na záda. Tak takhle domů nedojdu. Vytáhl jsem mobil z kapsy a zavolal člověku, kterého jsem měl prvního v seznamu.

„Co se děje?" ozval se jeden z mých oblíbených hlasů a já se sám pro sebe usmál. „Tae? Můžeš pro mě přijít?" „Jungkookie jsi v pořádku? Zníš divně... A kde vlastně jsi?" chrlil na mě jednu otázku za druhou. „Pamatuješ na tu malou večerku, jak jsi mi tam koupil tu jahodovou zmrzku? Tak kousek od ní u řeky." zamumlal jsem. „U řeky? Sám skoro v deset večer? Bože, jsem asi pět minut od tebe. Hned tam budu." s tím položil telefonát a já si mobil zandal zpátky do kapsy. Tak nakonec přeci ho budu stejně otravovat.

Ani ne do tří minut jsem uslyšel dusot bot a otevřel oči. „Tae?" zamumlal jsem a doufal, že ta osoba je opravdu Tae. „Co jsi prováděl?" řekl, když si ke mně klekl a pomohl mi, se posadit. Rozhlídl se kolem mě, a když uviděl pár zmačkaných plechovek, zavrtěl hlavou. „Když neumíš pít, tak nepij. A už vůbec ne venku." zamumlal a pomohl mi na nohy. „Omlouvám se za potíže." řekl jsem, když mě Tae podepřel. „Pojď, půjdeme k tobě." „Ne, nechci vidět Jimina." okamžitě jsem protestoval.

„Cože? Jungkookie, copak se zase stalo?" Tae se rozešel směr náš byt a mě táhl s ním. „Tvůj úžasný kamarád Hoseok se mi snaží zničit život." zasmál jsem se a Tae vyvalil oči. „Jungkookie nemyslím si, že by Ho-" „Je mi jedno co si myslíš, on to řekl Jiminovi. Jak s ním mám asi teď mluvit." slzy se mi začaly tlačit do očí. „On mu to řekl?" Tae se zastavil a já přikývl. „Schválně by ti neublížil. Nejspíš to pro tebe a Jimina, bude lepší, když to bude vědět." upřímně se na mě usmál a já ho od sebe odstrčil.

Trochu se mi motala hlava, ale balanc jsem nějak zvládal. „Lepší? Taehyungu jsi normální? Vadilo mi, že jsi to věděl ty. A teď už to vědí 3 lidi! Jak se asi mám teď bavit s Jiminem, když ví, jak ubohej jsem. Když viděl moje odporný tělo. Bude znechucenej!" byli jsme na veřejnosti, já řval jak hysterka a bylo mi to jedno. Šílel jsem z téhle situace.

Taehyung zavrtěl hlavou a strhl si mě do objetí. Snažil jsem se z objetí vykroutit, ale Tae mě zmáčkl ještě víc, ve svém objetí. „Jungkookie poslouchej mě. To, co si myslíš, není pravda. Nikdo si nebude myslet, že si ubohej anebo že máš nechutný tělo. Jasný?!" jeho objetí mě prakticky drtilo a já se přestal vzpírat.

„Nikdy bych se nevyspal s někým, kdo má odporný tělo." trochu se odtáhl a podíval se mi do očí. „Tvoje tělo je nádherný, jen nese pozůstatky toho, co sis prožil. Co tě, alespoň v mých očích, dělá úžasnějšího. Opravdu obdivuji, že to zvládáš." znovu mě pevně objal a já mu objetí oplatil.

Taeho slova mi pomohla se uklidnit. Byl jsem rád, že ze mě není znechucený. Byl jsem rád, že tu pro mě je. Znovu. Ale pořád jsem se bál Jiminovi rekce. On byl jiný. Nemyslím, že horší. Ale jiný. Tae se ode mě odtáhl a pohladil mě po tváři. „Pojď, půjdeme domů Jungkookie." usmál se a já mu neodolal a souhlasil.

Cestu si moc nepamatuji, vím že Tae někomu volal a starostlivě na mě koukal. Moc jsem mu nerozuměl. Chtělo se mi zvracet a celý svět se točil. Chtěl jsem si, alespoň sednout. Když jsem seděl, bylo to v pohodě, ale chůze mě ubíjela. „Tae prosím, já už nechci." zasténal jsem a Tae si povzdychl.

Stoupl si přede mě, přikrčil se a vytáhl si mě na záda. Hned jsem mu ruce obmotal kolem krku, abych nespadl. „Tae co?" chtěl jsem dolů, tohle se mi ani při nejmenším nelíbilo. „Takhle budeme dříve doma." zamrmlal a chytl mě za zadek, abych nespadl.

××××××

Omluvám se, ale tenhle díl jsem musela rozdělit do dvou dílu, jelikož wattpad mi blbne a nechce zobrazit celý obsah.

Jinak po nějaké době jsme zas u vkooka xD Jak myslíte, že se děj vyvine dál? Těšíte se na druhou část příběhu?

Doufám, že se polovina dílu líbila a moc děkuji za vote a komentáře XD Druhá část vás čeká v neděli xD