I hate you, but...

6. Kapitola

Jakmile jsem přiběhl domů, vlezl jsem do postele a zachumlal se do peřin. Proč si toho musel někdo všimnout? A hlavně proč si toho musel všimnout zrovna on?! Byl jsem málo opatrný, úplně jsem ztratil kontrolu. Schoval jsem se ještě víc pod peřinu a za chvíli usnul.

Probudil jsem se, když už bylo po šesté. Za pár minut tu bude Jimin. Šel jsem si do koupelny opláchnout obličej, aby nebyl tak moc napuchlý od spánku. Chvíli jsem se pozoroval v zrcadle, skoro nebylo poznat, to že jsem spal, ale všiml jsem si něčeho horšího. „Já ho zabiju." zavrčel jsem naštvaně. Taehyung na mém krku nechal značku, a ne zrovna malou. Praštil jsem se do čela a šel si sehnat něco na krk.

Přehraboval jsem se ve skříni, až jsem našel černý rolák. Jo to by mohlo stačit. Pomyslel jsem si. Vysvlékl jsem si tričko a hodil ho na svojí židli. Zadíval jsem se na svůj odraz v zrcadle. Modřiny na břiše a hrudi byly pořád ještě dobře vidět. Červená a fialová barva už prakticky zmizela. Zato žlutá, hnědá a zelená se rozléhaly snad na každém kousku mé kůže na trupu.

Uslyšel jsem, jak se otevírají přední dveře a rychle si natáhl rolák. Vyšel jsem z pokoje a šel přivítat Jimina. „Vítej doma." broukl jsem a objal ho. „Kookie copak se děje?" zarazil se hyung. „Co by se dělo hyung? Nemůžu tě přivítat?" je pravda, že na to objímání jsem si pořádně nezvykl, ale věděl jsem, že Jimin objetí miluje a já mu chtěl udělat radost. „Jedl jsi, hyung?" zeptal jsem se a on zakroutil hlavou. Šel jsem do naší kuchyně a začal vařit ze zbytků, které doma byly.

„Jaký byl trénink?" zeptal jsem se u večeře. „Jako vždy. Trefil jsem pár košů, ale pořád to není dostatečný." usmál se Jimin. „Nevěřím ti hyung, určitě jsi báječný." zasmál jsem se, a když jsem dojedl, odnesl jsem nádobí do dřezu a natáhl se na sedačku. V televizi běželo něco kresleného a já to se zaujetím sledoval. Jimin se ke mně chtěl přidat, ale někdo nám nelítostně začal bušit na dveře.

„Dojdu tam." protočil očima Jimin, když viděl, že se k tomu já nemám. Otevřel dveře a naštvaně zabručel. „Co tu chceš?!" kdo to byl? Zvedl jsem se ze sedačky. „Je doma, že jo." uslyšel jsem Taehyungův hlas a ztuhl. Proč je tu? „Kam si myslíš, že jdeš, vypadni!" zařval Jimin, ale to už byl Taehyung u mě. „Kruci vypadni, ty idiote." vztekal se Jimin a Taehyung protočil očima. Vzal mě za ruku, zatáhl mě do nejbližších dveří a zamkl. Byli jsme v koupelně. Vyděšeně jsem zamrkal a snažil se pochopit, co dělá. Jimin pořád řval na Taehyunga, aby otevřel a bušil do dveří.

„Co tu děláš?" zamračil jsem se na něj a on mě políbil. Jeho rty nebyly jako vždy sladké, ale cítil jsem z nich alkohol. To jako vážně? Ožere se a pak přijde, až ke mně domů. Ostrčil jsem ho od sebe. „Taehyungu, ty jsi pil." konstatoval jsem situaci. „Trochu jsem se napil." pokrčil rameny a znovu se zmocnil mých rtů. Bušil jsem mu do hrudi, aby mě pustil, ale jeho ruce se kolem mě omotaly a přitáhl si mě blíž. Sakra. Přestal jsem se vzpírat, ale polibek jsem mu neměl v nejmenším úmyslu oplatit. Pořád jsem byl naštvaný za ten cucflek na mém krku. „To jsi opravdu přišel, jen abys nás zamkl v koupelně a líbal mě?" řekl jsem, když se odtáhl. „Proto tu nejsem Jungkookie." broukl a vyzvedl mě na pračku. Roztáhl mi nohy a vtěsnal se mezi ně.

Jimin pořád neúprosně bušil na dveře a Taehyung to totálně ignoroval, mně to však příšerně vadilo. „Uklidni se Jimine, vše je v pohodě." zavolal jsem a bušení ustalo. Jak mu to jen vysvětlím? Taehyung se na mě usmál a znovu mě políbil. Byl z něj opravdu hodně cítit alkohol a já se začínal bát, kam tohle směřuje. Zajel mi rukou pod rolák a já ztuhl. Ne to nechce udělat, že ne. Chytl jsem mu ruku a on se na mě podíval. „Pusť mi jí Jungkookie." okamžitě jsem zavrtěl hlavou, na tohle nepřistoupím. Taehyungovi se z tváře vytratil jakýkoliv náznak úsměvu a rolák mi začal sundávat. „Přestaň Taehyungu." snažil jsem se ho odstrčit. „Já ti neublížím, jasný?" řekl přesvědčivě a já se přestal bránit. Proč ho vlastně poslouchám?

Sundal mi rolák a rukou mi přejel po břiše, kde se nacházely jedny z nejhorších modřin. „Bolí to?" zeptal se s obavou v hlase. „Už moc ne, bylo to horší." zamumlal jsem potichu. Taehyung mě sesadil z pračky a chtěl mě otočit, když viděl, že modřiny pokračují i na záda. „Nedělej to. Nechci, abys to viděl, už si toho viděl až moc." protestoval jsem. Sice jsem nevěděl, jak moje záda vypadají, ale jelikož do zad jsem schytával nejvíc kopanců, a ne jednou mi krvácely, bylo mi jasné, že to bude o dost horší než moje břicho.

Taehyung zavrtěl hlavou a otočil mě. „Pane bože..." zalapal po dechu a mně se chtělo brečet. Proč to dělá? Nesnáším to, že to ví, ale víc nesnáším to, že jsem mu dovolil se dívat. Přejel mi rukou po zádech a já sykl. Ne že by to tolik bolelo, ale záda byly prostě o dost citlivější než bříško a mně se tohle vůbec nelíbilo. „Promiň, nechtěl jsem, aby tě to bolelo." zamumlal a mně začaly stékat slzy. „Prostě odejdi." ukázal jsem ke dveřím a čekal, až odejde. To ovšem on neměl v plánu, otočil mě a přitáhl si mě do objetí. „Měl bys mi říct, co se stalo." těmhle slovům jsem se hořce zasmál a odtáhl se od něho.

„Taehyungu jsi opilý, až se zítra probereš, ani si nevzpomeneš, že jsi tu byl." sebral jsem rolák ze země a navlékl se do něj. „Nejsem opilý, jen jsem se trochu napil, nic to nemění na tom, co jsem udělal." „Ale mění, prosím odejdi." zabručel jsem a setřel si slzy. „No tak Jungkookie, jsem tu, protože mi celou dobu v hlavě vrtá, kdo ti tohle udělal. Co se ti stalo a chci ti sakra pomoct." dal mi pusu na nos a já zrudl. On si toho všiml a usmál se.

Stáhl mi rolák z krku a pyšně se podíval na svůj výtvor. „Neměl bys to zakrývat. Moje značka ti sluší." zasmál se a já se zamračil. „Opravdu už jdi Taehyungu, viděl jsi víc než dost." přišel jsem ke dveřím a odemkl. „Jungkookie chci ti jen pomoct." tyhle slova ve mně vyvolala příšerně divný pocit. Chtěl jsem věřit tomu, že mi někdo chce pomoct, ale nemohl jsem. Nemohl jsem hlavně věřit jemu. „Prostě vypadni." Taehyung se mi zadíval do očí, a nakonec pokrčil rameny a dal se na odchod. Když kolem mě procházel, vypadalo to, že mi dá ještě jeden polibek, ale nakonec si to rozmyslel. Toužil jsem po tom, aby si to nerozmyslel. Proč ve mně vyvolával tolik emocí? Zatřásl jsem hlavou, abych se těchto myšlenek zbavil a sledoval, jak Taehyung odchází.

Jakmile praštily hlavní dveře, Jimin se vyřítil z pokoje a propichoval mě pohledem. „Co to mělo znamenat, co s ním máš?" „Hyung uklidni se, Taehyung se opil a nenapadlo ho nic lepšího než dělat problémy." doufal jsem, že zůstane u toho, že byl opilý a nebude to dál řešit. „Opilý? On sem leze, když je nalitej. Já toho idio-"„Jimine uklidni se, je to v pohodě, jo?" položil jsem mu ruce na ramena a díval se mu do očí. „Okey, dělej si, co chceš." zamumlal a odešel do ložnice.

Hned jsem se za ním vydal. „Hyung? Jsi na mě naštvaný?" řekl jsem smutně a nahodil psí oči. Jimin si povzdechl. „Ne, na tebe ne. Spíš na Taehyunga, že nám leze nalitej do bytu." řekl a praštil sebou o postel. „Jsem utahaný Kookie, půjdu už spát." zamumlal do peřiny. „Dobře hyung dobrou." potichu jsem pronesl a šel se dívat na televizi.

Proklikal jsem snad všechny různý kanály, a když tam nic nebylo, šel jsem si taky lehnout. Zachumlal jsem se do peřin a snažil se usnout. Už, už, jsem usínal, když mi cinkl mobil. Odemkl jsem ho a uviděl zprávu od Taehyunga. Co proboha chce? Rozklikl jsem zprávu.

Taehyung: Dobrou noc Jungkookie ;)

Od doby, co má moje číslo to bylo poprvé, kdy se mi ozval. Opravdu se mi nelíbilo, že má moje číslo. Několikrát jsem si jeho zprávu přečetl, a nakonec zamkl mobil. Teď mě snad už nic nevyruší.

×××

Tak Tae přeci jen nezůstal v klidu a šel zjistit co se našem Kookiemu stalo, i když bezúspěšně :)

Tak zatím si tahle povídka vede dobře a já pořád vím o čem psát, tak doufám že mi to vydrží a nezkazím to :)

Jinak samozřejmě děkuji za vote a komentáře. No vlastně ani nevím jak vám poděkovat za ty komentáře, opravdu si jich tak strašně vážím a jsem za ně moc ráda :) A doufám že jste si díl užili XD