I hate you, but...

22. Kapitola

„Uvolni ramena." poplácal jsem Kooka mezi lopatkami. On přikývl a zopakoval to, trošku uvolněněji, ale pořád tam byla vidět až přílišná snaha. „Vzdávám to. Říkal jsem ti to, miluju tanec, ale nejsem dobrý." začal se vztekat Kook. Už to bylo skoro dva týdny od incidentu v kavárně. Sice se mi nelíbilo, že už chce trénovat, ale nejsem jeho matka nebo starší bratr, abych se o něj staral.

„Kookie tančíš dobře, jen se musíš uvolnit. Moc tlačíš na pilu." Jimin se pověsil na Kooka a já se usmál. Jimin opravdu miluje lidi a kontakt s nimi. I když někdy, by bylo lepší, kdyby si držel odstup. Co se týká našeho vztahu, nebyli jsme na tom dobře ani špatně. Nikomu jsme o tom neřekli, proč taky. Nebyl to nějaký převratný vztah, prostě jsme to jen chtěli zkusit. Občas když kolem nikdo nebyl, jsem Minovi dal rychlý polibek, on vždy jen zrudl a objal mě. Min byl prostě okouzlující a roztomilý.

„Myslím, že to pro dnešek stačilo, neměl by ses tolik namáhat." rozcuchal jsem nejmladšímu vlasy a on zakroutil hlavou. „Klidně jděte, ještě tu zůstanu a párkrát si to zkusím." pronesl Kook a znovu zapnul muziku. Protočil jsem oči a hudbu vypnul. „Myslel jsem to vážně. Vůbec se mi nelíbí, že v tomhle stavu trénuješ a k tomu se přemáháš." vypnul jsem i repráky a neměl v nejmenším úmyslu Kookovi ustoupit.

„V tomhle stavu? Nepřijde mi, že by mu nebylo dobře." řekl Jimin a pro jistotu sáhl Kookovi na čelo. Kook okamžitě strhl jeho ruku a naštvaně se na mě podíval. „Měl bys mu to říct. Zaslouží si to vědět, furt se o tebe stará." Jimin měl o Kooka neustálý strach. Byl pro něj jako mladší bráška, kterého prostě musel chránit. Tolik jsem to chtěl Minovi říct, ale tohle nebyla moje věc. Když mu to nemůžu říct já, tak ale můžu donutit Kooka mu to říct. „Nemusím to říkat nikomu." povzdech si Kook a uklidil si lahev s pitím do tašky. „Kookie? Co se stalo?" zeptal se starostlivě Jimin.

Nevím, co mě to popadlo, ale přešel jsem za Kooka a chytl ho za lem trika. On okamžitě ztuhl, když mu došlo, co mám v plánu. „Prosím nedělej to." zamumlal poraženeckým hlasem. Bylo mi ho líto, ale Jimin si to zasloužil vědět. „Je to tvůj spolubydlící, stejně by na to přišel." řekl jsem těsně předtím, než jsem mu vyhrnul triko. Když Jimin spatřil jeho zmlácené tělo, zůstal naprosto v šoku. „K-kookie? B-bože co se stalo?" jeho hlas se klepal a Kook si stáhl dolů triko. „Říkal jsem ti, že nesnáším svoji starou školu." prakticky zašeptal Kook. „Uvidíme se doma hyung." sebral si batoh a prakticky odtud utekl.

Jimin chtěl jít za ním, ale já jsem mu v tom zabránil. „Bude chtít být sám. A kdyby něco potřeboval, ozve se Taemu." řekl jsem a pohladil ho po tváři. „Co přesně má s Taehyungem?" jeho hlas se změnil, když se dostal k Taeho jménu, z normálního na naštvaný. Opravdu Taeho neměl rád. Nebo spíš neměl rád to, že je s ním Kook pořád a já s ním bydlím. Ten kluk byl až moc vztahovačný. „Tae říká, že jsou to jen kamarádi, ale člověk nikdy neví." zasmál jsem se a Jimin přikývl.

„Co vím tak Tae mu pomáhal se zbavit jednoho kluka. Ale taky o tom moc nevím." pokrčil jsem rameny. „Díky. Bez tebe by mi to asi nikdy neřekl. Myslím, že od teď si budu dávat pozor na to, aby se k němu nikdo nepřiblížil." řekl přesvědčeně Min. „Není to dítě Jimine. Jen nemá šťastnou minulost." snažil jsem se ho trochu zklidnit. „Pojď, půjdeme na něco k jídlu." oznámil jsem mu a vzal naše věci ke mně do batohu.

Chtěl jsem jít do báječné restaurace asi 15 minut chůze odsud. Po cestě jsme se bavili o všem možném. Nakonec přeci náš vztah nebyl tak děsný, jak jsem si myslel. Docela jsme si rozuměli a Minova povaha byla opravdu společenská, takže tady žádný velký problém nebyl.

Už jsme měli za sebou asi polovinu cesty, když jsem dostal takové nutkání ho chytnout za ruku. Nejdřív jsem o jeho ruku jen zavadil, ale nakonec jsem se odhodlal a propletl naše prsty. Jimin se na mě překvapeně podíval, ale pak se usmál. „Myslel jsem, že to nebudeme nikomu říkat, než si budeme jistí, že to nedopadne katastrofou." zastavil se a podíval se na mě.

„Vlastně mi je to jedno." přejel jsem mu palcem po spodním rtu a v jeho očích jsem spatřil touhu. Touhu po polibku. Samozřejmě jsem tomu krásnému, malému stvoření vyhověl a políbil ho. Bylo mi jedno, že jsme uprostřed ulice, že jsme oba kluci a že nás kdokoliv může vidět. Prostě jsem musel cítit jeho rty na těch svých.

Jimin mi samozřejmě polibek oplatil. Sice se mi zdál trochu nervózní, ale spolupracoval. Odtáhl jsem se a upřímně mu podíval do očí. „Mám tě rád Mine, takže to risknu." v jeho očích se objevil zmatek, který přešel do štěstí. „Taky tě mám rád Hobi-hyung." řekl těsně před tím, než mi věnoval opravdu rychlý polibek, znovu propletl naše prsty a rozešel se na místo, kam jsme směřovali.

I když byl on první, kdo se vyznal, byl opravdu stydlivý, když přišlo na slovo 'rád' anebo na polibek. Pokaždé prostě zrudl a snažil se zmizet nebo převést rozhovor jinam. Prostě byl až moc sladký.

Asi po pěti minutách jsme došli do jedné restaurace a já pro nás oba objednal. Jimin našpulil rtíky a uraženě se na mě podíval. „Co když mi to nebude chutnat? A umím si vybírat sám." zamumlal a díval se po restauraci. „Bude ti to chutnat. A přestaň dělat to s tou pusou nebo tě tu přede všemi políbím." zasmál jsem se a Min jak jinak, než zrudl.

„To bys neudělal. Ne takhle na veřejnosti." vytřeštil na mě oči a přestal špulit pusinku. „Mine, před chvílí jsem tě políbil na ulici plné lidí. Myslíš, že tady by mi to dělalo problém?" škádlivě jsem se na něj podíval a on si sepjal ruce na hrudi. „Přestaň si ze mě utahovat. Nemusíš mě pořád provokovat." zamumlal a já se ještě více usmál. Ani neví, jak moc rád ho provokuju.

Zbytek jídla proběhl v poklidu a samozřejmě to Minovi chutnalo. Za tu chvíli jsem se naučil, jaký typ jídel mu chutná. Vlastně jsem se za tu chvíli o Jiminovi dozvěděl spoustu věcí a měl ho čím dál radši.

Po jídle jsme se procházeli, dokud nepadla všude tma. Šli jsme zpátky do studentské budovy a vzaly to přes park. Jimin se hrozně chtěl zastavit na dětském hřišti a já s ním souhlasil. „Moc se to tu nezměnilo." zamumlal a procházel kolem houpaček a skluzavky. „Nezměnilo?" zeptal jsem se a on přikývl. „Kromě vyměněných houpaček a přebarvení skluzavky je to tu stejné." sedl si na jednu ze dvou zavěšených houpaček a trochu se pohupoval.

„Proč si na ubytovně, když někde kousek bydlíš?" zeptal jsem se a Jimin zavrtěl hlavou. „Nebydlím, bydlel. Jako malý jsem tu trávil hodně času, ale v devíti jsme se odstěhovali. A to daleko." vstal z houpačky a rozhlédl se. „Nikdy jsem ostud nechtěl. Proto jsem si vybral školu tady. Mám tohle město rád." sladce se usmál a protáhl se.

„Jsem rád, že jsem se tak rozhodl. Nikdy bych nepoznal tak skvělé lidi, jako jsou Gi-hyung, Jin-hyung a Kookie." prohrábl si vlasy a já se cítil dotčeně, že nejsem mezi 'skvělými lidmi'. Přeci jen jsem jeho přítel. Min nejspíš vycítil mou změnu nálady a přišel ke mně. Usmál se a pak mě objal. „A nikdy bych nepotkal jednu speciální osobu. Nikdy bych nepotkal tebe." zamumlal, když mě pevně objímal a já mu objetí oplatil.

„Mine?" pronesl jsem, když jsem mu prohraboval vlasy. „Hm..." broukl a víc se ke mně přitulil. „Řekněme to klukům. Sám říkáš, že pro tebe znamenají hodně. A pro mě Joon a Tae jsou jako rodina. Chci, aby to věděli." dal jsem mu polibek na tvář. „Chci, aby to věděli všichni. Protože mi neskončíme katastrofou. Nenechám to tak skončit." řekl jsem a Jimin se ode mě odtáhl.

Podíval se mi do očí a pak šťastně přikývl. „Mám trochu strach z Yoongiho reakce, ale Jin bude šťastný. Je šťastný vždy, když jsou ostatní." usmál se a natáhl se ke mně pro polibek. Usmál jsem se a jeden dlouhý, vášnivý mu věnoval, aby věděl, že on je někdo, o koho jsem začal opravdu stát.

××××××

Tak další díl na hopemina. Začínám být nějaká hodná na své postavy XD Ale prostě mi nejde těm dvoum zkazit vztah XD No tak to třeba ještě přijde XD

A co si myslíte o tom vy? Vezmou to ostatní kluci dobře? A opravdu jejich vztah neskončí katastrofou? Jimin má opravdu rád tohle město, ale co když ho osoba, kterou má rád zradí a on navždy zmizí z města? Nebo bude vše dobré?

Hih.. XD Moc vám lidi děkuji za vote a komentáře XD A taky vám moc chci poděkovat, že 15.4. se povídka dostala na #46 ve Fan fikcích. Opravdu mooc vám za to děkuji a doufám, že se díl líbil a i nadále budete podporovat povídku.