I hate you, but...

14. Kapitola

„Kruci Kooku!" někdo mým tělem zatřásl, bolelo to, přesto že to nebylo moc silně. „Uklidni se!" uslyšel jsem druhý povědomí hlas. „A-ale jen se na něj podívej. Jungkookie, prosím prober se." začal jsem v prvním hlase poznávat Taehyunga. Chtěl jsem ho poslechnout, ale bál jsem se, že znovu spatřím Choie. Nakonec jsem pomalu otevřel oči. Ležel jsem na zemi v oné kavárně. Musel jsem omdlít. „T-Tae? " pomalu jsem se posadil. „Jungkookie jsi v pořádku." natáhl ke mně ruku a já jí okamžitě odstrčil. „Nesahej na mě." odtáhl jsem se od něj, co nejdál to šlo. Nevěděl jsem, proč se vlastně tak chovám, prostě jsem se jen bál.

Po odsunutí jsem ucítil, že moje břicho zrovna nesouhlasí s pohybem. „Jungkookie?" špitl vyděšeně Tae, nejspíš vůbec nemohl pobrat moje chování. Zvedl jsem k němu pohled, on i Hoseok na mě vyděšeně zírali. „Tvoje tvář." hlesl Hoseok a já si sáhl na tu, která mě štípala. Ucítil jsem na prstech teplou lepkavou tekutinu a podíval se na ní. Byla to krev, ne moc, vlastně jen trošek. Vzpomněl jsem si na Choie a strach znovu začal pohlcovat mé tělo a rozum.

„Jungkookie, neboj se. Jsem to já, nikdy ti neublížím, ano?" Tae na mě mluvil pomalu a já jen přikývl. Opatrně mě pohladil po tváři, trochu jsem po tom dotyku cukl, ale nechal jsem se. Jemu jsem věřil. Přitáhl si mě do objetí a já se k němu přitiskl. Když jsem byl v jeho objetí, pocítil jsem náznak bezpečí, přesto že jsme byli na záchodcích a Choi byl poblíž.

„Pojedeme domů, ano?" zašeptal mi do ucha Tae a já dychtivě přikývl. Chtěl jsem odtud být co nejdál. „T-tae?" zakoktal Hoseok. Když se Tae odtáhl a otočil se k němu, Hoseok pohodil hlavou ke mně a Taeho oči se rozšířily překvapením. „Jungkookie? Neplač, je to v pořádku." začal mi stírat slzy, o kterých jsem ani nevěděl.

Po chvíli se zvedl a začal pomáhat i mně. Ale když se pohyb dostal i k mému trupu, pustil jsem se ho a stočil do klubíčka na zemi. „Bolí to, hrozně to bolí." tlak na břichu se začal být nesnesitelný, sice jsem už předtím nějakou bolest pociťoval, ale po tomhle pohybu, to bylo k nevydržení. Bylo mi jasné, že Choi nezůstal u jedné rány, ale když jsem omdlel pořádně a nemilosrdně zkopal můj žaludek.

Přál jsem si, znovu se vrátit do té tmy, kde byl klid a nic jsem nepociťoval. „Jungkookie, musíš nám říct, co se stalo a co tě bolí." požadoval po mně informace Tae a Hoseok jen dál mlčky přihlížel. „Moje břicho." zaskuhral jsem a Tae mi sáhl na lem mikiny. Zarazil jsem ho a podíval jsem se na Hoseoka, nechtěl jsem, aby to věděl. „On to nikomu neřekne Jungkookie." oznámil mi Tae a vyhrnul mi oblečení. Nesouhlasně jsem se zamračil, ale nebyl jsem v situaci, kdy bych mohl odporovat.

„Doprdele." zalapal po dechu Hoseok, když spatřil moje, modřinami poseté, břicho. „Bolí to?" zeptal se Tae, když mi prsty přejel po bříšku. Kývl jsem, i když jeho prsty se po mé pokožce pohybovaly jemně, stejně jsem bolest pociťoval. „Pane bože, musíš k doktorovi." vyhrkl Hoseok a smutně na mě koukal. „Ne, zítra to bude v pořádku, znám to." ne takhle silně, ale byl jsem si jistý, že už to tolik bolet nebude. „Kooku můžeš mít nějaké vnitřní zranění. Tohle není nic, s čím si můžeš zahrávat, měl bys.." „Ne! Bude to v pohodě." přerušil jsem Hoseoka, bylo mi jedno, co za blbosti mi řekne, ale k doktorovi mě nedostane.

„Nejdřív vypadneme odtud." zavelel Tae a opravdu pomalu mi pomáhal nahoru. Když jsem konečně stál, tak mě z jedné strany podpíral Tae a Hoseok mě chtěl podepřít z té druhé. Než to však stihl, zamotala se mi hlava a než jsem stihl něco říct, mé tělo opustila síla a znovu mě pohltila tma.

××××××

Když jsem se znovu začal probírat, necítil jsem pod sebou pevnou zem. Pochopil jsem, že mě někdo nese. Otevřel jsem oči a spatřil Taehyunga. Po chvíli si všiml, že jsem se probral a usmál se. „Za chvíli budeš doma." rozhlídl jsem se kolem a uviděl chodbu v studentské budově.

Už mě sice neochromovala bolest, ale cítil jsem únavu a znovu zavřel oči. Slyšel jsem, jak se otevřely dveře. „Co?" slyšel jsem Jimina. „Cos mu do prdele udělal?!" zařval na Taeho Jimin. „Ticho." řekl ledově Tae. Slyšel jsem, jak Hoseok něco vysvětluje Jiminovi a pak jsem ucítil pod sebou postel. Pomalu jsem znovu otevřel oči, posadil se a opřel se o zeď, když Tae zrovna zavíral dveře od ložnice. Přisedl si ke mně na postel. „Co se stalo Jungkookie?" pohladil mě po tváři. „B-byl tam on." špitl jsem s pohledem zarytým do země. „On? Jakože ten..." přikývl jsem. „Bože Jungkookie moc se omlouvám, nevěděl jsem..."

„Nemůžeš za to." přerušil jsem ho a pohled mi tentokrát směřoval do stropu. „Měli bychom zajít k doktorovi." tahle věta mě donutila se na něj podívat. „Víš, že nemůžu." zavrtěl jsem hlavou. „Jaký nemůžu, můžeš a měl bys. A taky bys jim měl říct, kdo ti to udělal." rozkřikl se na mě Tae a já pořád vrtěl hlavou. „Ne, nestarej se o to. A už bys měl jít." nechtěl jsem to řešit. „Jungkookie... neodháněj mě od sebe. Chci ti pomoct." „Tak se nestarej." zařval jsem a přitáhl si nohy k hrudi. Mému břichu se však pohyb nelíbil, tak jsem trochu povolil sevření.

„Jungkookie..." objal mě a já pustil kolena. „Přísahám, že už to znovu nedovolím." objal jsem ho nazpět a položil si čelo na jeho rameno. „Mám strach." zavzlykal jsem a sevřel jeho tričko v pěstích. „Neboj, je to odtud půl hodiny autem. Nikdy tě tu nenajde. Bude si myslet, že jsi z tamtoho města, a nakonec to vzdá." dobře jsem věděl, že se mě snaží jen uklidnit. Ani jeden jsme nevěřili tomu, že ho už znovu neuvidím. Víc jsem se k němu přitulil. V jeho objetí bylo tak bezpečně.

„Jak moc tě zbil." pohladil mě po zádech. „Nevím, t-tak moc jsem se bál, když jsem ho uviděl a... a když mě praštil, prostě jsem omdlel." slzy mi tekly proudem a smáčely Taeho triko. Byl jsem slabý, až moc. „Jungkookie mám tě..." „Kookie co se stalo?" rozrazil dveře Jimin a přerušil tak Taeho. Když uviděl, jak moc se tisknu k Taemu jeho pohled se změnil na naštvaný. „Myslím, že půjdu, zvládneš to tu s Jiminem, viď?" chtěl jsem protestovat, že chci, aby tu u mě byl, aby mě nepouštěl. Ale nakonec jsem jen přikývl. „Kdyby se mu udělalo hůř, tak ho vezmi do nemocnice." řekl Tae Jiminovi a odešel.

Jimin na mě vrhl nedůvěřivý pohled a já se jen usmál. Nechtělo se mi nic řešit, chtěl jsem jen spát. Zahrabal jsem se do deky a snažil se najít pozici, které by mému trupu, alespoň trochu vyhovovala a já mohl usnout. Nakonec jsem skončil otočený ke zdi s lehce pokrčeným trupem a rukama kolem břicha. Bolelo to, ale ne tak abych nakonec nemohl usnout.

××××××

Takže ne pondělí ani úterý, ale neděle :P Řekla jsem si že některým udělám radost a přidám to dříve XD

Tak co říkáte na tento díl? Dostane Kooka někdo k doktorovi? A jak moc velké následky jejich shledání bude mít?

Děkuju za komentáře a znovu opakuji že Choi Minki bylo smyšlné jméno a můžete si tam představit kohokoliv, jak Rena tak jakoukoliv random osobu XD

Taky děkuju za vote a prosím i dále pokračujte, jste opravdu super XD

Doufám že se vám díl líbil XD