I hate you, but...

10. Kapitola

Bylo úterý, něco po páté hodině a já s Jiminem jsme čekali na Taehyunga, který měl dorazit před dvaceti minutami. „Prostě to uděláme bez něj, stejně to bude lepší." navrhl Jimin a já zavrtěl hlavou. „Nenechám ho, se z toho vyvléct, nic za něj dělat nebudu." přiznej si to Kooku, prostě chceš vidět Taehyunga. Zbytek pondělí, a i dnes mě ignoroval. I když to bylo to, o co jsem ho žádal, nelíbilo se mi to. Pozitivní na tom bylo i to že ignoroval všechny holky, na rozdíl od Hoseoka, na kterého byl nalepený, kde mohl. Tak nakonec spolu byli, no ne?

Vzal jsem mobil a vytočil Taehyunga.

„Kde jsi?" vyhrkl jsem, jakmile zvedl telefon.
„Nechtěl ses mě zbavit? Myslel jsem, že ti dělám laskavost." slyšel jsem v jeho hlase posměch.
„Myslel sis to špatně, tak sem koukej tu svou prdel dostat co nejrychleji." zavrčel jsem a on si povzdechl.
„Jo jsem v bytě, hned tam přijdu."

Ukončil jsem hovor a řekl Jiminovi, že tu hned bude. Do dvou minut se ozvalo klepání a já se dobelhal ke dveřím. Po pádu včera se mi špatně došlapovalo na kotník, ale nijak moc to nebolelo, tak jsem to neřešil. Otevřel jsem a stál tam Taehyung s nečitelným výrazem. Šli jsme do obýváku a Jimin se Taehyunga zeptal, jestli chce něco k pití a Taehyung zavrtěl hlavou.

Projekt byl na téma 'Posttraumatická porucha', kde jsme měli, co nejlépe vystihnou, co vše to může vyvolat, jak tomu může dojít a její následky. Práce mě vůbec nebavila, ale Taehyung to zvládal s přehledem, až jsem zíral. I když často vynechává hodiny, byl chytrý.

Když už jsme se blížili ke konci Jiminovi zazvonil mobil. Hovor to byl krátký, ale Jimin vypadal, jako když mluvil s duchem, byl úplně bílý. „Omlouvám se, musím hned odjet, máma je v nemocnici. Promiň Kookie." rozcuchal mi vlasy. „V pohodě hyung. Ať vše dobře dopadne." popřál jsem mu, když odcházel.

„Mám to dodělat sám?" zeptal se Taehyung a já zavrtěl hlavou. „Tak bys mi mohl, prosím, najít něco o tomhle." ukázal na stránku s pojmy a já to začal vyhledávat. Spolupráce mezi námi nebyla tak hrozná, vlastně nám to docela šlo. Dostal jsem žízeň, a tak jsem si šel pro pití. „Chceš něco?" zeptal jsem se, když jsem byl v kuchyni. „Pokud nemáš pivo tak ne." zasmál se. „Nejsi plnoletý." zamumlal jsem. „Tvoje povolení opravdu nepotřebuju Jungkookie." protočil jsem očima a s plnou sklenicí džusu jsem se vrátil k němu.

Když už nám chybělo posledních pár vět v závěru, zazvonil mi mobil. Myslel jsem, že to bude Jimin, ale bylo to neznámé číslo. Zamračil jsem se a postavil jsem se. Když s někým volám, většinou u toho chodím. Divný to zlozvyk. „Děje se něco?" zeptal se Taehyung a já zavrtěl hlavou.

Vzal jsem hovor, a když hlas na druhé straně promluvil, moje srdce se zastavilo. „Jungkookie? Co je? Je ti dobře?" slyšel jsem, jak na mě Taehyung mluví, ale svou pozornost jsem pořád věnoval onomu hlasu. „Nemysli si, že ses mě zbavil Jeon Jungkooku." řekl nakonec hlas, který patřil Choi Minkimu, než se spojení přerušilo.

Podlomily se mi kolena a já spadl na zem. Taehyung ke mně přispěchal. „Jungkookie?" řekl vyděšeně. Proč se ozval? Vždyť jsem mu nic neudělal. Jenom jsem chtěl mít klidný život. V tuhle chvíli mi bylo jedno, že je tu Taehyung a prostě jsem se rozbrečel. Moje celé tělo pohltil děs. „Bože Kooku mluv se mnou." zatřásl se mnou Taehyung a já se víc rozvzlykal.

Taehyung mě vzal do náručí a odnes mě do ložnice, kde mě položil na postel. Sedl si vedle mě a přitáhl si mě do objetí. „Je to dobrý, ano?" odtáhl se ode mě a setřel mi slzy. „Není to dobrý, on se vrátí." žaludek se mi převracel, tak až jsem myslel, že se pozvracím. „Kooku co se děje? Sakra, co tě tak rozhodilo? Kdo se vrátí?" v jeho očích jsem viděl obavu, a tak jsem mu vše řekl. Musel jsem se zbláznit, že jsem to řekl právě jemu.