Leave me alone

Kapitola 5.

Yoongi:

Seskočil jsem z pračky, na kterou mě Jimin donutil se posadit. Sebral jsem mikinu, která byla skoro celá od krve. Frustrovaně jsem si povzdechl a do umyvadla napustil studenou vodu. Jimin mě celou dobu sledoval.

"M-můžu už jít?" pípl po chvíli.

Otočil jsem se na něj, s dost vražedným pohledem. Jimin se trochu přikrčil.

"Nikam nepůjdeš. Dnes je to moc nebezpečné," zavrčel jsem a pár kroky se dostal až k němu.

Jimin přede mnou couval a narazil zády do zdi. Natiskl jsem se k němu a naklonil se k jeho uchu, přes které jsem lehce přejel rty.

"Budeš tu muset přespat," šeptl jsem.

Lehce jsem se odtáhl, zadíval se mu do očí a hřbetem ruky ho pohladil po tváři. Jimin mě na vystrašeně koukal a já se musel zasmát, byl hrozně roztomilí. Věnoval jsem mu sladký úsměv a odlepil jsem se od něho úplně.

*Ten kluk mě jednou tou svou roztomilostí přivede do hrobu,* ušklíbl jsem se a odešel jsem z koupelny.

"Měl bys zavolat mámě," křikl jsem ještě z chodby.

Jimin:

Stál jsem v koupelně a rozdýchával právě zažitý šok.

*Ok, to co právě udělal...wow. Tak jo v klidu, hlavně se uklidni. Jen ti právě kluk, kterého sleduješ už několik týdnů a přitom o něm nevíš skoro nic, oznámil že tě dneska nepustí domů... Má pravdu měl bych zavolat mámě.*

Můj vnitřní monolog byl až žalostně zoufalí. Potom co jsem tu dnes viděl a co Yoongi před chvílí udělal, jsem měl docela strach, ale zase musím přiznat, že jsem docela doufal, že mě políbí. Ještě chvíli jsem tam stál a pak jsem se vydal dolů do obýváku, kde byli moje věci.

Cestou jsem přemýšlel co řeknu mámě, díky bohu byl pátek tak jsem se mohl vymluvit na to, že půjdem někam do klubu. Vyhrabal jsem z batohu svůj telefon a zavolal jí. Trvalo mi pořádně dlouho přesvědčit jí, ale povedlo se. Když jsem s ní domluvil, šel jsem hledat Yoongiho. Našel jsem ho v kuchyni.

"Tak co vyřízeno?" otočil se na mě s úsměvem.

Tyhle jeho změny chování jsem opravdu nechápal. Nejdřív vypadal, že mě asi zabije holýma rukama, potom jak když mě chce znásilnit a teď se zase chová jako by se nic z toho nestalo. Přikývl jsem, a pomalým krokem se vydal k němu. Stoupl jsem si vedle něj, abych viděl co dělá. Krájel nějaké maso.

"Chceš mi pomoct?" zeptal se, když už jsem ho takhle pozoroval asi pět minut.

"Ra-radši ne... Nejsem moc dobrý kuchař. Já připálím i vodu," trochu jsem zazmatkoval a Yoongi se začal smát.

Uraženě jsem nafoukl tváře.

"Dobře, to tě k tomu radši pouštět nebudu. Jestli chceš můžeš mi k tomu něco zahrát," podíval se na mě a já horlivě přikývl.

Yoongi:

"Dobře, to tě k tomu radši pouštět nebudu. Jestli chceš můžeš mi k tomu něco zahrát," podíval jsem se na Jimina.

Rozzářili se mu oči a horlivě přikývl a odhopkal do obýváku ke klavíru. Potichu jsem se zasmál. Ve škole to sice nedělá, ale dnes jsem zjistil, že se občas chová jako malé dítě. Začal hrát nějakou melodii a u toho si pobrukoval.

Za chvíli jsem měl hotovo, tak jsem ho zavolal ke stolu. Jimin to zhltal prakticky během asi dvou minut.

"Musím uznat, že jsi dobrý kuchař," pochválil mě a já zvedl hlavu od svého jídla.

Podíval jsem se na něj a letmo se usmál.

"Mine, máš tu omáčku," řekl jsem mu a ukázal na koutek úst.

Trochu si setřel rukou, ale část mu tam stále zůstala. Natáhl jsem k němu ruku a setřel zbytek.

"Em...děkuju," vysoukal ze sebe Jimin a pohled zabodl do desky stolu.

"Cute," řekl jsem a otočil se zpět ke svému jídlu.

Potom jsem si ale uvědomil, že jsem to řekl nahlas. Tentokrát jsem to byl já kdo zčervenal, když jsem na sobě cítil Jiminův nechápavý pohled.

"Co je?" vyštěkl jsem na něj podrážděně.

"N-nic," vykoktal a opět sklopil zrak ke stolu.

Dojedl jsem a talíře dal do myčky.

"Co chceš dělat?" otočil jsem se na Jimina, který stále koukal na stůl.

Zvedl ke mě pohled a pak se zase díval do stolu.

"Nevím," pípl.

"Co se kouknout na nějaký film?"

"Proč ne," lehce přikývl a já se pousmál.

Chvíli jsem stál na místě a pak jsem přešel k němu, vzal ho za ruku, donutil ho vstát ze židle.

"Jiminie?"

"Huh?"

"Máš strach?" přitáhl jsem si ho blíž k tělu.

Cítil jsem jeho zrychlený dech.

"T-trochu," vykoktal a stále se na mě odmítal podívat.

Prsty volné ruky jsem ho jemně vzal za bradu a donutil ho se na mě podívat. Těkal pohledem po mém obličeji.

"Klid, já ti neublížím," zašeptal jsem a lehce přitiskl své rty na ty jeho.