Leave me alone

Kapitola 10.

Yoongi:

Zrovna jsem nervózně postával před Jiminovým domem a přemýšlel, jestli mám zvonit nebo odejít, když se otevřeli dveře a vyšla z nich žena menšího vzrůstu, Jiminova matka.

"Dobrý den, paní Park. Je Jimin doma?" usmál jsem se.

"Oh.. Ahoj. Ty budeš zřejmě nějaký jeho kamarád, že? Bohužel doma není, je už týden v nemocnici," odpověděla mi trochu posmutněle.

*Já toho zmetka zabiju,* problesklo mi hlavou.

"Zrovna jsem za ním chtěla jet, ale musím do práce, tak tam můžeš jít místo mě," usmála se po chvíli.

Úsměv jsem jí oplatil a s radostně přikývl.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Zastavil jsem na parkovišti kousek od nemocnice. Vystoupil jsem z auta, v ruce nějaké věci od Jiminovi mamky a rozešel se na 'popravu'. Rovnou jsem počítal s tím, že mě pošle do prdele.

U recepce jsem si odchytl jednu sestřičku, aby mě odvedla k pokoji na kterém byl Jimin. Než stihla otevřít dveře, zastavil jsem ji, poděkoval a poslal ji pryč. Zhluboka jsem se nadechl a vešel dovnitř. Jimin seděl na okenním parapetu a díval se ven.

"Ahoj," řekl jsem potichu.

Jimin se otočil. Ve chvíli, kdy mě zahlédl se mu v očích zaleskla zlost a z jeho výrazu bylo znát, že je hodně překvapený.

"Co tady sakra děláš?" vyhrkl nepřirozeně vysokým hlasem.

"Chtěl jsem tě vidět," odpověděl jsem mu, věci co jsem přinesl jsem odložil a stolek vedle postele a pomalým krokem se vydal k němu.

Jimin vyskočil na nohy a začal na mě řvát: "Vidět? Vidět? Jak si to sakra představuješ? Nejdřív se se mnou vyspíš, jak s prvotřídní děvkou, pak se mnou dva týdny nemluvíš a nakonec si jen tak za mnou přijdeš do nemocnice s tím, že si mě jen chtěl vidět? Nenávidím tě Min Yoongi! A teď vyp..."

Než to stihl doříct došel jsem k němu a políbil ho. Doufal jsem, že ho nikdo neslyšel. Na polibek mi neodpovídal, ale když malinko pohnul svými rty proti těm mým bylo to pro mě znamení, že se už uklidnil a odtáhl jsem se.

"Vážně tě nesnáším," zašeptal Jimin.

Ušklíbl jsem se, hned po tom můj pohled ale zvážněl.

"Taky mě sem posílá tvá máma."

"Co je s ní? Stalo se něco?" začal znovu vyšilovat.

Zase je se opakovalo to co před chvílí. Když se uklidil, vzal jsem ho za ruku a posadil se s ním na postel.

"V klidu Jiminy, je v pohodě. Jen jsem u vás dnes byl a ona mě poprosila abych sem šel místo ní, protože musela do práce," vysvětlil jsem mu situaci a on přikývl.

"Ovšem, to pořád nevysvětluje proč jsi tady a hlavně co si dělal u mě doma," obořil se na mě, založil si ruce na hrudi a nafoukl tváře jako malé dítě.

Byl hrozně roztomilý, měl jsem chuť umačkat ho v objetí. A částečně jsem to i udělal. Objal jsem ho a obličej schoval do jeho krku. Jimin jen šokovaně vydechl.

"Promiň mi to, nechtěl jsem ti ublížit. Já jen... jen jsem prostě nevěděl jak se k tobě mám chovat. Vážně..." v tu chvíli vešel do pokoje nějaký muž.

Zdravím vás.
Omlouvám se že to vydávám až teď a že je to tak krátké, ale prostě poslední dobou nemám vůbec čas ani chuť psát. Ti co od včerejšího večera náhodou zavítali na můj blog, tak ví že přemýšlím o tom, že se psaním seknu. (Pokud by někoho zajímali důvody pár odkazů je tu k nalezení. ^^) Jinak doufám, že se vám dílek líbí.