Leave me alone

Kapitola 11.

Zrovna, když mně Yoongi objímal a omlouval se mi, někdo přišel do pokoje. Poplašeně jsem ho od sebe odstrčil a otočil se. Byl to můj doktor. Chvíli nás pozoroval trochu zvláštním pohledem.

"Moc se omlouvám, ale budete muset odejít právě skončili návštěvní hodiny," řekl a pak zas odešel.

Jakmile se za ním zavřeli dveře, Yoongi vstal a otočil se ke mě.

"Tak pa, zítra zas přijdu," mrkl na mě, lehce mě políbil a odešel.

Lehl jsem si na záda a přemýšlel nad tím co se právě stalo. Říkám, že ho nenávidím, ale já vlastně nevím co k němu cítím. Jsem z toho všeho zmatený. Asi bych se měl rozhodnout co vlastně chci. Po nějaké době jsem usnul.

Probudil jsem se až ráno, když někdo přišel. Myslel jsem, že je to nějaký doktor nebo sestra, ale když si mé oči přivykli na světlo kousek ode mě stál muž v policejní uniformě. Trochu mě to vyděsilo.

"Park Jimin?" zeptal se a já přikývl.

"Jsem detektiv Lee HongKi," představil se.

"Moje jméno znáte, proč jste tady?" řekl jsem trochu nepříjemně, přeci jen právě mě probudil.

"Jsem tu, abych vám oznámil... že vaše matka je nezvěstná," odpověděl mi a já ztratil slova.

"C-co?" vykoktal jsem a snažil se zadržet slzy, které se mi drali do očí.

"Předpokládám, že nevíte kde by mohla být. Není třeba s vaším otcem?"

Záporně jsem zavrtěl hlavou,: "Můj otec před čtyřmi měsíci zemřel," dostal jsem ze sebe.

Ještě mi něco říkal, ale moc jsem ho nevnímal, jen jsem občas přikývl nebo zavrtěl hlavou. Asi po deseti minutách pochopil, že s ním stejně mluvit nebudu, tak se rozloučil a odešel. Lehl jsem si a konečně nechal slzám volný průchod. Bylo toho na mě moc. Ještě jsem se nevzpamatoval z toho včerejška s Yoongim a teď tohle. Asi po půl hodině jsem usnul.

Vzbudilo mě zavrzání dveří a následné prohnutí postele. Otočil jsem se na záda a otevřel oči. Vedle mě seděl Yoongi.

"Ahoj," zašeptal a pohladil mě po tváři.

Nijak jsem mu neodpověděl, pleskl ho přes ruku posadil jsem se a přitáhl si kolena k hrudníku.

"Slyšel jsem co se stalo. Hrozně mě to mrzí," podíval se na mě soucitně Yoongi.

Jen jsem kývl, aby si nemyslel, že ho úplně ignoruju.

"Ale mám super zprávu, už můžeš domů," dodal ještě po tom a já se na něho překvapeně podíval.

Nějak se mi ani nechtělo z toho klidu tady a navíc, sice bych mu to nikdy nepřiznal, ale já nechtěl zůstat sám, když je moje máma nezvěstná. Plus tu byla ještě možnost, že mě Aron znovu napadne.

"Ty se netěšíš až odtud vypadneš?" vyjekl Yoongi, když jsem se neměl k jakémukoliv pohybu či projevu.

Jen jsem zakroutil hlavou.

Yoongi:

Jimin zas jen zakroutil hlavou a nevěnoval mi ani jediný pohled, jen koukal před sebe do zdi.

"Ale no ták, Jiminie. Přece nebudeš depkařit, najdou ji," snažil jsem se ho povzbudit, i když jsem tomu sám tak trochu nevěřil.

Postavil jsem se, obešel postel na druhou stranu, kde seděl Jimin. Vzal jsem ho do náruče a postavil ho na zem.

"Převlíkni se, já jdu vyřídit ty papíry. Hned jsem zpět," políbil jsem ho na tvář a šel za jeho doktorem.

Jimin:

Yoongi odešel a já jen zíral na dveře.

*Proč se sakra tak stará. Stejně si myslí, že jsem jen děvka,* napadlo mě, ale poslechl jsem co mi řekl a převlékl se do normálního oblečení a posbíral všechny svoje věci co jsem v pokoji měl.

On se po chvíli vrátil.

"Ty už sis i sbalil věci? Super tak pojď," řekl mi s úsměvem a já ho zase poslechl.

*Proč to sakra dělám?!*

Šli jsme na recepci, kde jsem ještě musel podepsat papíry o propuštění. Když jsem všechno vyřídil, Yoongi mě chytil za ruku, propletl se mnou prsty a táhl mě ven na parkoviště.

Ahojky.
Hrozně se omlouvám, že to vychází po takové době, a že je to tak krátké. Poslední dobou prostě vážně nic nestíhám, s psaním jsem pozadu tak tři měsíce a vážně už to prostě nedávám. Nic méně díky blížícímu se začátku května a s ním i maturitních zkoušek, mi teď hodně odpadají hodiny, takže snad něco doženu. Doufám že se dílek líbil. Votes a komentáře potěší. ^^
Loučí se Shadow Lin na dobu neurčitou.