Sedím doma na svojí posteli. Sedím a nic nedělám. Teda, něco dělám. Brečím a válím se v posteli. Nechodím ven, nechodím do školy, nechodím ani na brigády. Mamka se na mě čím dál víc zlobí. Vyhrožuje mi tím, že mě vyhodí z domu pokud se neseberu. Ale její slova neberu vážně.
Copak vy by jste svoji dceru vyhodili ven na ulici? No já teda ne. A myslím, že ani mamka ne.
Ale mýlím se. Jako vždy.
Začíná to tím, že mamka přijde do pokoje a říká, že mám poslední týden na to abych se vzchopila a neležela pořád jen v posteli a brečela, jinak jsem u ní skončila.
Snažím se, opravdu. První den se jdu od pohřbu osprchovat. Chápete jek jsem takhle mohla žít? Ale já jsem nesnesla pohled na její ručník, na její kartáč na vlasy nebo kartáček na zuby. Nemohla jsem. Všechno tohle mě dostávalo do nezastavitelného pláče. Když budete mít někoho hodně rádi, zijstíte to až moc pozdě.
◽◾◽◾
Během týdne se také pokuším uklidit si pokoj. Ale nejde to. Nevzdávám se však. Rozhodnu se že mámě ukážu že to zvládám. Vycházím proto na krázkou procházku do lesa. Když však uvidím strom a pod ním malý domeček který nám postavil tatínek když jsme byly malé, sesouvám se k zemi. Sedám si ke stromu a pláču, pláču tak jako ještě nikdy. Nevím kde se ty slzy pořád berou, musela jsem jich vyplakat už litry a litry. V hlavně mám pořád vzpomínku jak jsme o letních prázdninách běhaly každý večer k tomutu domečku, hrály si na honěnou, na schovávanou která ji neomrzela ani když jsem vyhrávala já.
◽◾◽◾
Začíná se už stmívat ale ja pořád nevstávám. Najednou mě něčí ruka popadne a vleče mě směrem domů. Když se té osobě podívám do tváře, zijstím, že je to moje matka. Jediná slova, která mi ten den řekne jsou:
,,Zbal se, zítra se tady probouzíš naposled."
Děkujeme za komentáře, doufám že se vám tato kapitolka líbila... :*
ČTEŠ
Out-of-the-way {Dokončeno}✔
Teen FictionSekundy ubíhají. Přinášejí dobré i špatné zážitky. Může za to ona? (Čtěte na vlastní riziko) ;)
