Out-of-the-way {Dokončeno}✔

25.kapitola

Vzala jsem všechny peníze, které jsem měla a odjela daleko, do městečka vzdáleného asi tři hodiny od Kadhasu.

Vybrala jsem si levnější ubytovnu, vešla dovnitř a zaplatila si pokoj na deset dní.
Těch deset dní jsem skoro nevycházela. Jedla jsem málo, za týden jsem zhubla asi pět kilo. Většinu času jsem probrečela, pouštěla si depresivní písničky a občas jsem se rozhodla podívat na nějakou tragédii u které jsem se ale pak stejnak rozbrečela a tak jsem ji musela vypnout.
Pořád dokola si opakuju jednu a tu samou větu.
Proč já?

Proč lidé kolem mě umírají? Můžu za to já?
Ségra byla pro mě-teďka to bude znít divně- byla pro mě jako jídlo. Milujete ho, ale přesto se ho někdy přejíte. Pak ho zase máte rádi. Takový vztah jsem měla já s Leou.
Daniel byl pro mě něco jako vtip. Vždycky umí rozveselit.
Mamka byla něco jako domov. Někdy vám leze krkem ale i přesto víte, že tam najdete podporu a bezpečí.
A ty věci mi zmizely ze života.
Když jsem si to uvědomila, jídla jsem se ani nedotkla, úsměv byl pouze z donucení, a žádný domov neexistoval.

Matteo je jako kyslík. Bez něho nejde žít. Kyslík je to, proč stále žijeme. Kdyby nebylo kyslíku, nebyly by zážitky, protože bychom umřeli.
A ja nehodlám ztratit ani ten pitomý kyslík.

Proto teďka brečím opřená o skříň, proto mi teďka tak strašně moc chybí Matteo a taťka. Proto jsem musela odjet.
Aby náhodou taky neumřeli, jelikož já přináším neštěstí.
Alespoň si to myslím.

Na dveře někdo zaklepe a když otevřu, zijstím, že je to služka. Nechám ji ať mi povysáva pokoj a pak už odchází.
Zapnu si mobil a vidím asi deset nepřečtených zpráv a hovorů od Mattea. Neodpovídám a nezvedám mobil, protože vím, že Matteo je schopný vypátrat moji polohu podle pitomého zavolání. Proto se rozhoduju, že napíšu přes internet, že jsem v pohodě. Pak zas mobil vypnu.

Rozhoduju se jít na pláž kde vidím šťastné rodiny s dětmi, šťastné mladé páry a vzpomínám na dobu kdy jsem já byla taková šťastná. Byla.
Už necítím smutek z úmrtí, protože jsem si uvědomila, že pokud chceme zůstanou s námi v našem srdci, takže jsou s náma vlastně dvacet čtyři hodin denně.
,,Chybíš mi Leo" zašeptám do nebes a zhluboka se nadechnu.
Ztrátu mamky si ještě pořádně neuvědomuju, připadá mi spíš, že odjela někam na prázdniny a za chvíli se vrátí.
Pak se znova nadechnu a zašeptám ,,Chybíš mi Matteo"

Poté si koupím zmrzlinu a musím říct, že se mi trochu vrátila chuť. Proto si koupím ještě jeden kopeček čokoládové zmrzliny.
Z toho se stává moje každodenní rutina. Vstanu, jdu k moři, zmrzka, někdy ledová káva, jindy zase ovocný nápoj. Takhle to chodí asi čtrnáct dní a postupem se blíží konec července.

Vnitřní klid začínám nalézat, ale můj názor, že lidé umírají kvůli mě se nemění. Proto se taky nemění názor, že tu zůstanu aspoň do konce srpna. Pak bych chtěla odjet zpátky do Grantu a dělat, že se nic nestalo.
Blbý plán, vím, ale moje fantazije je zrovna na nule. Někdy se snažím brát inspiraci z okolního světa, ale nic nenalézám.

"Těžkej život" řeknu si pro sebe ironicky a pak se uchechtnu. Tato hláška se mi líbí a né, že né.

Když jdu takhle jednou zase na pláž, vrazím do nějakého statného chlapa s tetováním, jelikože jsem se dívala do země.
,,Hej! Co si o sobě myslíš?" začíná hrubým hlasem a nevím kde se ve mě bere ta odvaha a kouknu mu do očí.
,,Davej pozor na cestu, připadám si neviditelný" pokračuje a já se zmůžu na jediné.
Na uchechtnutí a hlášku ,,Těžkej život."
S tím ho obejdu a poklidně pokračuju ve svojí rutině.

(Jennifer v médiích) ;***