Out-of-the-way {Dokončeno}✔

11.kapitola

,,Díky mami za všechno, a doufám že se někdy ještě uvidíme." křiknu a pak už zavřu dveře od auta.

,,Holčičko moje, pamatuju si jak jsi se narodila, a připadá mi to jako před chvíli. A teď? Jdeš na vysokou! No koukni se na sebe" říká radostně táta, když nastartovává auto a já se usměju.

Svůj byt pronajímám, a z toho si platím internát v Grantu vzdáleného asi dvě hodiny cesty od mého domova. Slyším jak táta pořád něco říká, obdivuje krajinu, nadává na řidiče, kteří jedou před náma rychlostí chůze, říká jak jsem vyrostla.

Já jsem však ponořená do svých myšlenek. Poznám nové lidi, přijmou mě mezi sebe? Bojím se i když to nerada přiznávám. Pak usnu.

Vzbudím se až na místě. Je to obrovitánská cihlová budova. Ale krásná. Dávám taťkovi pusu, a poté si vytáhnu svoje kufry. Mám dva.

Tatík mě jde doprovodit ke dveřím a mezitím já jdu klepat na ředitelství, taťka mi jde odnést kufry do pokoje.

,,Dále" ozve se a já vstoupím.

Je to tu poměrně laciné, ale pěkné. Dřevěný stůl za kterým sedí paní středního věku, s tmavýma vlasama a červenou pusou, se ohýbá pod hromadama knih.

,,Jennifer Owerová, pokoj 102, právě jsem dorazila."

Madam něco naťuká do počítače a řekne:

,,Dobrá, právě jsem vám potvrdila účast na škole designu. Obor zahradnický design?"

,,Ano"

,,Jste propuštěna, můžete se jít ubytovat" odpoví přívětivě a já vyjdu ze dveří.

Ocitnu se v dlouhé, tmavé chodbě. Vydám se doleva kde narazím na schodiště potažené tmavě modrým kobercem. Vyjdu do třetího patra a hledám pokoj 102. Za chvíli již stojím naproti dveřím které budou můj domov. Mají tu jenom jednolůžáky takže pohoda. Vejdu.

První čeho si všimnu je velké okno, které právě teď propouští do pokoje slunce. Na pravo je postel, hned vedle je stůl a nalevo, naproti postele je skříň a zrcadlo. Všimnu si dveří v předsíňce a zijstím že mám svoji, i když malou koupelnu se záchodem.

Taťka už odešel, nechal mi tu jen moje dva kufry. Začínám se vybalovat. Škola začíná za dva dny, takže se tu chci ještě s někým seznámit a porozhlídnout se po městě.

Po půl hodině vybalování a zútulňování pokoje si obleču kratší šedivé triko a kraťasy.

Zajdu do jídelny kde je kolem patnácti přístrojů na přihlašování obědů. Nahlásím si obědy na dva týdny a pak zamířím zpět. Vezmu si z pokoje peněženku a vyrazím ven.

Je to velice velké město. Zamířím po asvaltové cestě na autobus který jede na nejbližší náměstí. Jelikož si na internátu zajišťujeme sami snídaně a večeře, zamířím první do supermarketu. Tam koupím moje oblíbené müsli tyčinky, ovoce, čaje a sýry.

Když jdu k pokladně všechno to mám v ruce a tak mi vypadne pár věcí na zem. Když je začnu sbírat uvidím kluka jak mi pomáhá. Má vtipné blond vlasy trčící do stran, trochu jak vrabčí hnízdo a modré oči. Ohrané.

,,Něco ti vypadlo princezno" usměje se na mě a tím odhalí svoje bílé zuby i když trochu křivé.

O ou, je naprosto krásný.

,,Jo, dik že jsi mi pomoh" snažím se neztratit hlavu.

Pomůže mi k pokladně a pak řekne ,,já si jdu ještě neco dokoupit" pak na mě mávne rukou a odejde.

Tak to jsem skopala. Nebo snad ne?

Zaplatím a koupím si ještě papírovou tašku na ten nákup.

Mířím na autobus který jede až ke škole. Čekám tam tak deset minut pak přijede, já zaplatím. Sednu si na volné sedadlo, pojedu tři zastávky.

Na další zastávce nastoupí parta tří kluků, kteří se hlasitě smějou. A je to tady zas. Je tam mezi nimi i kluk z obchodu. Skloním hlavu aby mě nepoznal.

,,Á, koho pak to tady máme?" slyším jeho hlas ,,princezno, nedělej že mě nevidíš."

Vzhlédnu. On se usměje. Já se usměju.

,,Čau" řeknu a podívám se na ostatní kluky ,,kámoši?" zeptám se.

,,Jo, hoši tohle je..?"

,,Jennifer"napovím.

,,Jennifer, tohle jsou mí kámoši Mikel a John."

,,Super je, že znám jména tvých kámošů, ale tvoje ne." zasměju se.

,,O promiň, ja jsem Daniel" napřáhne ruku a já ji přijmu.

,,Kam chodíte na školu?" vyzvídám.

,,Jsme všichni ve stejném ročníku, v druháku na škole designu. Je to hned tady, pár zastávek" říká Mike.

,,To si děláš prdel ne? Já tam teďka nastupuju, prvním rokem" říkám šokovaně.

,,To je super, se můžem vídat častěji. A pokud bys chtěla s něčím pomoct, stačí říct." oznámil mi Daniel a já hned vyřkla otázku. Nebo spíš více otázek.

,,Jací tam jsou učitele? Jsou tam přátelští lidé? Je to těžké tam studovat? Můžeme volně chodit k moři kdy se nám zachce?" vyhrknh rychle.

,,Hej, zklidni." říká se smíchem John ,,učitelé dobří, až na jednu, ale na škole je vždycky nějaká taková. Lidé jsou fajn, když se učíš není těžké tam studovat. A jak že byla ta poslední otázka?"

,,Jestli můžem kdykoliv chodit k moři."

,,Jo, tak mě napadá, že v září je moře ještě teplé, tak proč se nejít vykoupat?" navrhuje a všichni přitakáme.
Daniel ještě stihne říct ,,kamo, je srpen" a pak už všichni musíme vystupovat.

Vyděsí mě až kolik vystoupilo lidí, kteří jdou ke škole. Kluci jich poměrně dost znají, a tak mě ještě seznámí s Kellen- černovláskou nakrátko ostříhanou, černýma očima a snědou pletí.

Pak společně zamíříme ke škole, kde už taky začíná být plno. Kluci mají pokoj o patro níž, Kellen asi deset pokojů ode mě. Mávnem na sebe a rozloučíme se.

Připadá mi jako fajn holka, tak doufám, že s ní utvořím aspoň menší přátelství.

Mezitím si sundávám černé kecky, a nahrazuju je měkýma, chundelatýma papučkama. Opláchnu si obličej a padnu na postel. Chvíli chatuju s Anette, Zoe, pak napíšu i Samaře.

Tlačí mě však výčitky svědomí, protože jsem nic neřekla Matteovi. Ví, že jsem podávala přihlášku na různé školy, ale neví na kterou jsem nakonec šla.

Po tom co odjel do Sienku, jsem ho neviděla. O prázdninách jsem trávila čas převážne s holkama, občas jsme jeli někam s rodičema.

Doufám že ho někdy ještě uvidím. S myšlenkou na mě a Mattea jsem usla.

Právě jsme přesáhly 1000 slov. Jsme se nějak rozepsaly no. Ale snad to nevadí. Děkujem za jakoukoli odezvu atp. Snad chápete. ;)

(Daniel v médiích)
:)