Out-of-the-way {Dokončeno}✔

24.kapitola

,,Jenny rychle já nevím co s ní je!" slyšela jsem naléhající a zoufalý hlas svého otce.
Jelikož máme bungalov, byla jsem celkem rychle v ložnici. Byly asi čtyřy odpoledne a my si s Matteem povídali v obyváku ale pak jsem uslyšela jak táta zakřičel.

Rychle jsem rozazila dveře do pokoje. Matka ležela na zemi a těžce dýchala. Táta u ní klečel, trhajíce si vlasy.

,,Já nevím, vstala z postele a pak se zhroutila. Až teďka začla dýchat." vysvětloval a já se nezmohla na jediné slovo.

Matteo jako jediný zachoval chladnou hlavu a běžel pro telefon a poté vytočil 155.

,,Wedwood Matteo, matka od přítelkyně leží na zemi a jen stěží dýchá." řekl a pak se nahnul nad mámu.
,,Ano, má roztáhnuté zorničky...dobře... Fleet Street 1542\23, Kadhas....Katarína Owerová...Děkuji." řekl a zavěsil.

,,Za chvíli tu budou" řekl a objal mě ochranitelsky kolem ramen.
Přitulila jsem se k němu a zabořila hlavu do jeho hrudi. Tolik jsem se bála.

Za chvíli zazvonil zvonek, a jak se ukázalo za dveřmi byli záchranáři. Prohlídli matku, něco řešili s otcem a pak ji naložili na nosítka. Táta jel s ní sanitkou a řekl, že nám zavolá až ji budem moct navštívit.

Já to však nevydržela a poprosila Mattea jestli bychom už teďka nemohli jet do nemocnice. Ten mi samozřejmě odpověděl kladně a tak jsme vzápětí vyjeli. Je mi jedno že mám na sobě tepláky a vytahané triko. Hlavně aby máma byla vpořádku.

Za chvíli jsme dorazili do nemocnice. Rychle jsem došla k informacím a chtěla jsem se zeptat ale uviděla jsem taťku. Vydala jsem se k němu.
,,Operujou ji" řekl potichu.
,,Šance na přežití?"
,,Malá"odpověděl a já cítila palení v očích. Matteo mě zase objal a já mu znovu zabořila hlavu do hrudi.
Seděli jsme tam tak půl hodiny ale mě to přišlo jak mnoho týdnů. Čas ubíhal pomalu, všechno se zdálo zpomalené. Zvuk jako by se ztišil. Hlasivky jako by nefungovaly. Láska jako by neexistovala. Lidé jako by byli jen roboti, kteří plní rozkazy od svého pána. Jako by neexistovaly slova rodina, přátelé, láska, zdraví a mnoho dalších příjemných věcí.
Byla jsem tu pouze já a slova co když...

A pak se rozrazily dveře a v nich stál doktor. Už v tu chvíli jsem věděla co se stalo. Viděla jsem mu to na očích. Už operoval mnoho lidí ale žádný normální člověk si nezvykne na to, že lidé umírají. A on rozhodně byl normální. Nezvykl si, a proto jsem pochopila i beze slov.
Pouze zavrtěl hlavou a já si v tu chvíli ani neuvědomovala kde jsem a proč. Pouze jsem koukala do,teď už rozmazané, stěny. Uvažovala jsem kdo tu stěnu postavil. Jestli ještě žije, nebo už je mrtvý. Jak moc by jeho rodina brečela kdyby umřel.

Pak se jako ve zpomaleném filmu znovu otevřely dveře a vyjela postel s matkou. Byla celá přikrytá až na hlavu. Vrhla jsem se na ní plná bolesti a smutku. Ztráty. Zoufalství. Kdyby mě Matteo nedržel, dávno bych ji rozdrápala obličej. Vztek. Proč mi tohle dělá?

Nepochopila jsem proč, ale pochopila jsem kdo.

Já

Já

Já

Já jsem ta která všem zaviňuje smrt. Lidé, se kterýma se bavím umírají.
A já nehodlám dopustit aby se stalo někomu něco dalšímu.
A tak se rozhoduju pro zoufal plán.

◽◾◽◾

Balím kufry.
Rezignuju...
Zoufalí lidé dělají zoufalé činy,
A já jsem zoufalá.

(Jennifer v médiích)
;)