Každý den, stejná rutina. Každý den, žádné zážitky. Každý den, potkávat nové lidi. Každý den, dívat se kolem sebe. Každý den, uvědomovat si nové věci.
Zase jsem se takhle jednou procházela po pláži, a šla jsem ke stánku se zmrzlinou, koupit si čokoládový kopeček. Pak ještě chlap za pultem dodal, že tak krásné dívce udělá překvapení a namočil zmrzlinu do mléčné čokolády. Poděkovala jsem, a usmála se. Překvapivě upřímě. Smutná nálada mě začínala opouštět, a byla jsem ráda.
Zakousla jsem se již do stvrdlé mléčné čokolády, a nebyla bych to já, kdybych se nepokypala. Snažila jsem se zmrzlinu setřít z trika, avšak neúspěšně. Akorát jsem si to více rozmazala a na mém triku vznikl velký čokoládový flek. Znáte to, ne?
Chodila jsem po stánkách, občas do mě vrazilo nějaké dítě. Jednou mi dokonce objalo nohu, ale když se podívalo nahoru, leklo se a začlo hledat svojí pravou maminku. Jak roztomilé, pomyslela jsem si.
Pokračovala jsem dál podél moře, takže mi trochu naráželo do nohou. Můj cíl byl bíločervený maják, ostatně jako každý den. Ale dnešní den nebyl jako každý jiný, a uvědomila jsem si to, když jsem za sebou uslyšela, mě dobře známý, vtipně ufňukaný hlas.
,,Proč ty musíš pořád někam zdrhat" uchechtla se osoba za mnou.
Pomalu jsem se otočila a spatřila ten nejdokonalejší úsměv na světě.
,,Jsi nádherná" začal ten hlas ,,ostatně jako vždycky."
Tím rozšířil můj smutný, ale zároveň šťastný úsměv. Šťastný, protože jsem toho člověka chtěla tak dlouho vidět, a smutný, protože tu neměl chodit. Nechci ho zranit.
,,Neměl si tu chodit." řekla jsem a ukápla mi slza. Ten člověk se přiblížil a utřel mi tu onu slzu. Další věc, co neměl dělat.
,,Běž pryč. Můžu za to já, moje mamka umřela kvůli mě, já přináším smrt. Lea, Daniel, mamka. Ti všichni kvůli mě, a já nedopustím aby jsi i ty..." nedokončila jsem větu a rozbrečela se.
Chtěl mě obejmout ale já ho odstrčila. ,,Nechci ti ublížit, prosím" zašeptala jsem. ,,Běž."
,,Kdy už konečně pochopíš, že to není tvoje vina? Lidé se rodí, a umírají. To je přirozené." řekl něžně, tak, že jsem se asi začla nad jeho hlasem roztápět.
,,A i kdyby-" podíval se mi do očí ,,-stojí mi za to být s tebou, i kdybych měl umřít. Prosím."
Chtěla jsem zavrtět hlavou ale nestihla jsem to udělat, jelikož mi položil ruce na moje líce a políbil mě. Polibek plný něhy, lásky a chtíče. Polibek, který mi utřídil myšlenky v hlavě a já mohla znovu začít žít. Polibek, u kterého jsem si uvědomila jak moc potřebuju 'kyslík.' A tím kyslíkem byl...
,,Matteo" vzdychla jsem a zabořila hlavu do jeho svalnaté hrudi.
,,Jennifer" zašeptal a objal mě. ,,Už nikdy mě neopustíš, slib mi to. Ten měsíc bez tebe, byl ten nejhorší měsíc v životě."
,,Slibuju" šeptla jsem abych nenarušila 'romantickou' chvilku. Pak jsem se zasmála. Byla jsem šťastná. Doopravdy.
Zůstali jsme stát na pláži a líbali se, moře omývalo naše nohy, lidé kolem nás se usmívali, ukazovali na nás, v dobrém, ale nám to bylo jedno. Existovali jsme pouze jen my dva. Existovala pouze naše láska. Existovalypouze naše společné zážitky. Existovalo pouze naše rychle bijící srdce. Existovali pouze moji motýlci v břiše. Existovalypouze naše příjemné pocity.
A my se nehodlali ničím rušit, a narušit ten neobvyklý klid kolem nás. Nikdy.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
