Out-of-the-way {Dokončeno}✔

16.kapitola

Hleděli jsme na sebe dlouho, s otevřenou pusou, neschopni slova.

Ticho prolomil Mike.

,,Jdu za ním" a odešel.

,,Já taky" přidal se John.

A tak jsme s Kellen na sebe kývly a šly taky.

Přede dveřmi jsme se zastavili. Chvíli jsme poslouchali jak Daniel říká, že nechce aby ho v takovém stavu někdo viděl, hlavně ne holky, aby si o něm nemysleli, že je srab.

To už jsem nevydržela, vlítla do pokoje a objala ho.

,,Nevím co má dělat kámoška, když ji kámoš umírá na rakovinu. Vím však, že tě můžu obejmout. Pro mě nikdy nebudeš srab, protože zažít tohle je něco příšerného, a já bych to nevydržela ani minutu" vyhrkla jsem.

,,Jenyn, to nejlepší co pro mě můžeš udělat, už si udělala. Mě stačí, že se se mnou bavíte" ukončil můj pláč dřív než začal.

Pak ho objala i Kellen a John.

,,Asi si zasloužíte vysvětlení" začal a my přikývli.

,,Začalo to asi v březnu, kdy jsem začal hodně kašlat. Dva týdny jsem si říkal, že to nic není, ale jednou v noci když jsem zase kašlal, vykašlal jsem krev. Pak mě začlo neskutečně bolet na hrudi.Za dva dny jsem zašel k doktorovi, kde mi udělali rentgen a řekli, že mám asi rakovinu plic. Ale nebylo to jisté. V tu chvíli jsem byl ještě v pohodě, protože mi říkali, že to možná půjde vyléčit." Nadechl se a pokračoval.

,,Když jsem tam šel další týden, nádor se asi dvakrát zvětšil. Vyděsil jsem se a dva dny jsem nevylezl z pokoje." Daniel zavrtěl hlavou.

,,Teď to je jisté, mam rakovinu plic. Rakovina může být dědičná. Moje mamka na to umřela."

Opřel si hlavu o dlaně.

,,Lékařské záměry jsou zatím kurativní, a budou mě léčit pomocí radioterapie. Nikdy však není jisté, že se toho zbavím."

Usmál se. ,,Pořád mluvíme o mě, takže, jak se máte vy?"

,,Ehm, myslím, že mám otázku za všechny. Co to je kurativní a radioterapie?" zeptala jsem se a čekala na odpověď.

,,Kurativní lékařské záměry znamená, že chcou a můžou pacienta úplně vyléčit. A radioaktivní léčba je to, že se nádor ozařuje. S tím však souvisí i to, že pak budu mít poškozenou kůži" odpověděl na mojí otázku a ostatní přikývli.

,,Budu chodit na hypofrakcionace" když uviděl naše nechápavé pohledy dodal ,,někdy stačí chodit na ozařování dvakrát týdně, ve větších dávkách."

Kellen znovu přikývla a řekla ,,my tu budem stále s tebou a pro tebe, slib mi, že na to nezapomeneš!"

,,Slibuju" odvětil a my jsme si oddychli.

◽◾◽◾

,,Kellen, počkej" křikla jsem a položila ji ruku na rameno.

,,Ach jo, ten život je tak nefér" posteskla si mi a já přitakala.

,,Zdá se mi, že já nosím smůlu. Proč lidé kolem mě musí umírat?"

,,To si jen namlouváš, zaměř se někdy na to pěkné co se kolem tebe děje! Jenn, ty si neobvyklá holka, nekecám, říkají to i Daniel, John a Mike."

,,A Matteo" dodám a vzdychnu.

,,Ten kluk se kterým máš fotku na stole?" zeptala se Kellen.

,,Nejlepší kámoš, známe se od tří let, naše mamky se poznaly. A od té doby jsem netrávila čas skoro s nikým jiným."

,,Daniel říkel něco ve smyslu, že se mu líbíš" řekla a já se na ni podívala.

,,Asi bych byla jednou z těch mnoha co měl. Nemyslíš?"

,,Nemyslím, myslím tím, že ty jsi jiná než ostatní. Myslím, že ty víš jak se cítil když mu mamka umřela. A tím si pro něho jedinečná."

Došly jsme mezitím k mému pokoji, tak jsem pokrčila rameny a zaklapla dveře.

◽◾◽◾

Měli jsme po zkouškách volno a tak jsem spala až do desíti.

Když jsem vstala, namalovala jsem se, učesala, oblékla si rifle a modré triko. Pak jsem se šla sama nasnídat, vzala jsem si mléčnou tyčinku a vrátila se i s čajem, který jsem si uvařila a dosedla na postel.

Zrovna jsem si kousla poprvé do tyčinky když někdo vyskočil ze skříně. Vykřikla jsem a polila se čajem. Pak jsem uviděla smějící se kluky a Kellen která přímo smíchy kdákala.

,,Máš uch se uch zamykat, uch když si jdeš uch pro uch snídani." snažila se Kellen popadnout dech.

,,Vy- vy vy, na které nemůžu najít správnou nadávku" křičela jsem a pak jsem se taky začla smát.

,,Ten tvůj pohled, to stálo za to" poplácal mě Daniel po rameni a já se naoko zatvářila naštvaně.

,,Máme plán, uděláme tady nějaký kanadský žertík, všichni ho po zkouškách dělají. To pak nevíš, co tě čeká" vysvětlila mi Kellen a já se snažila zatvářit vyděšeně.

,,A co budem dělat my?" zeptala jsem se.

,,Jako první stačí tyto oboustranné bezbarvé lepítka, kterých si na první pohled nevšimneš. Jdem je lepit na kliky."

A tak jsme začali lepit zvenku na kliky naše extralepící lepítka. Aby to nevypadalo, přilepili jsem si na kliky pouze jednostranné, takže to nešlo poznat.

Když jsme byli v posledním patře občas jsme slyšeli výkřik: "au" nebo "to nejde odlepííít."

Když jsme s tím byli hotoví, plácli jsme si a usmáli jsme se. Plán A byl hotový.

Mohli jsme přejít k plánu B a to byl taky jednoduchý, ale museli jsme si počkat na to až ředitelka odejde ze své kanceláře, třeba na záchod. Hlídkovali jsme za skříní na chodbě.

Asi po patnácti minutách se otevřel, dveře a vyšla přes chodbu. Šla do jídlny, asi si dát něco k jídlu. Ředitelnu nechala otevřenou.

Vzali jsme kuchyňskou fólii a obtočili jsme ji tím stůl. Mike mezitím hlídkoval, a pak vzal ze stěny náhradní klíč od pokoje paní učitelky Weberové a pana učitele Reasona. Pak jsme ještě vzali izolepu a jednou jsme to oblepili aby to drželo.

Pak jsme rychle zaběhli za skříň.
Po pěti minutách jsme uviděli ředitelku, a tak jsme se zrychleným dechem čekali za skříni. První byl výkřik, pak následovalo ,,ti trolové, za tohle je zabiju" a pak jsme slašeli zvuk, jak nůžky stříhají. Občas nějaká ta nadávka.

Potichu jsme prošli kolem a zamířili k záchodům na chodbě. Vyměnili jsme cedulky.

Poslední, a taky nejnáročnější byl na Weberku. Zrovna byla pryč asi tak polovina učitelského sboru, jezdili totiž na různé exkurze a výlety, a tak jsme to mohli uskutečnit.

První jsme odemkli její pokoj a pak pokoj od pana Reasona. Já s Kellen jsme vzaly věci od Weberky, John a Mike od pana učitele Reasona. Vyměnili jsme oblečení, a nakonec i zubní kartáčky. Když nam Daniel naznačil, že je všude čisto, zamkli jsme pokoje.

Zase jsme se schovali za skříň a čekali až vyjde ředitelka. Tu nudnou půlhodinu jsme hráli hry na mobilu až nás z toho bolely oči. Pak konečně vyšla, my vrátili klíče, a spokojeně jsme všichni odešli do mého pokoje.