The Pain Inside √

"Mluv se mnou."

"..."
"Tak se na mě aspoň podívej."
"..."
"Chtěl bych se omluvit."
"..."
"Za posledních pár dní. Nevím, co to do mě vjelo. Zasloužil by sis někoho, kdo si tě bude vážit, ne mě. Je mi to líto. I když už je asi pozdě."
"Není pozdě. Pro tebe nebude nikdy pozdě. Já jen, že nevím, jestli ti dokážu odpustit. Už proto, že si myslíš, že to spraví jen pár slov."
"Co mám ještě udělat, abych to spravil? Kleknout si na kolena?!"
"Neřvi na mě, tím si to určitě nespravíš."
"Víš co, možná že si to nechci spravovat! Možná chci, aby to zůstalo takhle! Stejně už to s tebou nemá cenu."
"Se mnou?! Kdo se chová jako kretén? Já nebo ty?"
"Prostě to moc prožíváš!"
"Ne, jen nechci skončit jako tvoje předchozí vztahy!"
Oba zhluboka dýcháme a navzájem se propalujeme pohledem.
Následující slova proneseš šeptem s pohledem upřeným hluboko do mých očí.
"Nejseš jako moje předchozí vztahy. Jseš někdo, na kom mi záleží stokrát víc."
"Tak pročs říkal všechny ty věci?"
Neodpovíš.
Ačkoliv mi můj mozek nakazuje, abych na tebe byl dál naštvanej, moje tělo mě neposlouchá.
Neodporuju, když jdeš blíž a bereš mě za ruku.
Neucuknu, když mi prsty zlehka přejedeš po tváři.
Nic nenamítám, když mě prudce políbíš.
A dokonce ti to i oplácím.
Jsem naštvanej sám na sebe.
Ale ještě pořád se mi z tebe klepou kolena.