The Pain Inside √

"Ahoj, zlatíčko."

"Ahoj, mami."
"Jak se máš? A jak to jde ve škole?"
"Jo, mám se fajn. A ve škole je to furt stejně nudný, však to znáš."
"Chodíš tam vůbec?"
"No jasně že chodím, ale to ještě neznamená, že jsem tam duševně."
"Haha. Tohle na mě nezkoušej. Chtěls tam sám, tak se hezky uč."
"Já se učím. Ale je toho teď trochu moc..."
"Zníš ustaraně. Děje se něco?"
Kurva! Fakt zním ustaraně? "Ne, všechno je v pohodě. Jak se máš ty? A táta?"
"S tátou je to furt stejná nuda, však to znáš."
Musím se smát.
To není možný.
Máma dokáže být neuvěřitelná, když na to přijde.
"No jasně."
"Nemáš teďka někdy čas, zlato? Nechceš třeba přijet?"
"Zrovna máme zkouškový, nerad bych chyběl, je to celkem o hubu."
"Aha. Tak přijedu já? Můžu?"
"Jo, jasně. Jen se připrav, že ti asi někoho představím."
"Koho? Kdo to je? Znám ji?"
"Ne e, mami, je to on."
"Oh, promiň, já zapomněla, že..."
"To je v pohodě, mami."
"Jo. Jo! Takže kdy bych mohla přijet? V sobotu?"
"Sobota zní fajn."
"Dobře. Zajdeme na oběd nebo něco. Zatím se měj hezky. Už se na tebe těším!"
"Já na tebe taky."