The Pain Inside √

O pár měsíců později.

Před velkým rodinným domem v klidné předměstské čtvrti zastaví starý zelený bavorák, kterému už začínají reznout blatníky. Chvíli se nic neděje, protože jeden z mužů sedících uvnitř vozu přemlouvá toho druhého, aby vystoupil a postavil se svému, pro něj naprosto nesmyslnému, strachu.
"Pojď, zlato, uvidíš, že všechno bude v pohodě. Táta si tě určitě oblíbí," usměje se řidič na spolujezdce. Ten se dnes na řízení necítil, protože se v noci zrovna moc dobře nevyspal. Celou noc se strachoval, jak dopadne dnešní návštěva u rodičů jeho přítele, až na něco tak nepodstatného jako spánek úplně zapomněl. Popravdě se mu sem vůbec nechtělo, ale co by pro něj neudělal. Stačilo se podívat do jeho nadějí svítících očí a hned mu bylo jasné, že nemůže říct ne. Kéž by to byl udělal.
"Mohli bysme to otočit a vrátit se. Zatím si nevšimli, že jsme přijeli," navrhne chabě a nervózně si mne studené ruce. Podívá se na svého přítele s rádoby útrpným výrazem a ten se rozesměje.
"No tak! Nedělej z toho takovou vědu."
"To se ti lehko řekne. Ty se nejdeš představovat svý budoucí tchýni."
"Zas tak moc si nefandi. A navíc jste se už viděli," zasměje se tmavovlasý řidič a vystoupí z auta. Zabouchne za sebou dveře a vyzývavě pozvedne obočí. Muž uvnitř se na něj zašklebí a po chvilce otálení konečně následuje příkladu svého přítele.
"A jde se na věc," řekne on a natáhne ke svému nervóznímu klukovi ruku.
"A jde se na smrt," opraví ho a proplete si s ním prsty.
Společně vstoupí do lidmi přeplněného domu. Zprvu si jich nikdo nevšímá, všichni jsou zaneprázdněni svými povinnostmi, které jim pravděpodobně přidělil někdo z těch dvou generálů. Jeho rodiče byli odjakživa hodně radikální. Máma zase tolik ne, takže ji ani tak moc nevzalo, když zjistila, že je její jediný syn gay, ale otec, to byl případ sám o sobě. Trvalo mu notnou chvíli, než dokázal překousnout, že se pravděpodobně nikdy nedočká vnoučat, pokud se jeho syn a jeho přítel nerozhodnou pro adopci. Což je ještě opravdu daleko.
Po pár okamžicích všudypřítomného ruchu se chodbou rozezní vysoký ženský hlas.
"Moje zlatíčka jsou tady!"
Žena je oba dva naráz obejme a pevně přitiskne k sobě.
"Jaká byla cesta?" zeptá se se širokým úsměvem a oba je políbí na tvář. Všichni ostatní v domě se na ty tři dívají. A jednomu z nich to vadí tak, až se začne neklidně ošívat.
"Jo, šlo to dobře. Dorazili jsme, to je hlavní," zazubí se na syn na matku, která je aspoň o hlavu menší a musí k němu vzhlížet, když se mu chce podívat do očí.
"Tak pojďte dál, nestůjte ve dveřích," pobídne je žena a vydá se zpátky do kuchyně, pár ji v těsném závěsu následuje. "Miláčku, podívej, kdo dorazil!" zvolá matka k otci, jakmile přejde práh. Ten zvedne pohled od krájení zeleniny a bezděčně zatočí v ruce s nožem. Toto gesto se může zdát naprosto normální, ale mohli byste vsadit boty na to, že když se máte seznamovat s někým, koho hned na první pohled nejste sympatičtí a kdo to takhle umí s noži, máte srdce až v krku.
"Ahoj, tati," chopí se přivítání první z mužů. Jeho přítel k němu telepaticky vyšle tiché díky. Alespoň má čas přemýšlet nad katastrofickými scénáři. Třeba nad tím, jak mu ten chlap vrazí nůž do oka a...
"A tohle musí být ten muž, kterého jsi mi chtěl tak dlouho představit," řekne otec a natáhne ke zmíněnému ruku. Ten se na ni chvíli zmateně dívá. Nečekal, že to půjde tak hladce. Sice ho štvalo, že o něm řekl, že je "ten muž", ale aspoň všechny ušetřil nějakých hloupých poznámek, to se mu musí nechat. Přijme nabízenou ruku a pevně ji stiskne. "Moc mě těší."
"Mě též, mladý muži." To teda neznělo dvakrát upřímně.
Po vzájemném představení se otec opět vrátí ke krájení zeleniny. Matka se vytratí někam směrem k obýváku, aby uvítala další hosty. Kolik jich panebože ještě přijde? A co se vůbec slaví? Nezapomněli jsme někomu koupit dárek? pomyslí si zděšeně světlovlasý mladík.
"Pojď, představím tě zbytku," natáhne k němu ruku jeho přítel a povzbudivě se usměje.
Ten ale začne zběsile vrtět hlavou. To jeho kluka rozesměje.
"No tak. S taťkou jsi to zvládl, teď už to bude hračka."
"Ne, teď to bude ještě větší teror," řekne pochmurně, ale i přesto přijme nabízenou ruku.
Seznamování se všemi těmi lidmi trvá snad sto let. Každý z nich se potřebuje zeptat na něco ohledně jejich vztahu, oba si připadají jako chodící příručka o homosexuálech. Ale skoro všichni příbuzní se na ně dívají spíš se zájmem, jen pár z nich má v očích odpor nebo nechuť. Na to už si oba dva zvykli. Popravdě, tomu klidnějšímu z nich dvou to trvalo jenom chvíli, měl víc času na vyrovnání se se skutečností, že je poněkud jiný než ostatní, kdežto jeho přítel na to neměl tolik času. A možná proto má ještě pořád chuť na ty lidi začít řvát. Nebo je prostě jen ignorovat, což není ani zdaleka tak uspokojivé řešení, nicméně nechce dělat ostudu, tak se drží plánu, který si ještě před příjezdem stanovili.
"Jde se jíst!" zavolá matka z kuchyně na hosty a vydá se s poslední mísou na krytou verandu. Všichni ji za stálého hovoru následují a usazují se na svých místech okolo velkého dřevěného stolu.
Ten vypadá, že se každou chvíli zlomí pod vahou všeho toho jídla, které je na něm naskládané.
Naši dva hlavní hrdinové se usadí v pravém rohu stolu nejblíže ke dveřím, aby mohli v jakékoliv chvíli nepozorovaně zmizet. Během jídla jeden z nich pozoruje ty veselé lidi kolem sebe a říká si, že sem přece nepatří. Jeho rodina je vůči této v naprostém protikladu. Jednoduše řečeno, jsou to suchaři. A fakt, že je, kým je, mu moc nepomohl. Naopak se zdálo, že ho úplně zavrhli. Ale jemu to bylo jedno. Měl teď lepší rodinu. Zatím se skládala pouze ze dvou členů, přičemž jeden z nich byl právě on, ale to byl zanedbatelný detail. Měl všechno, co chtěl. A to bylo hlavní.
"Půjdu si zapálit," poklepe po chvíli po rameni svého přítele. Ten na něj jen mávne rukou, protože je právě uprostřed peprného rozhovoru se svou sestřenicí.
Vysoký světlovlasý muž si vybere místečko stranou od lidí kousek od rozložité jabloně v rozkvetlé zahradě. Požitkářsky vtáhne do plic první dávku nikotinu a zavře oči. Kouř mu naplňuje plíce a ničí je, ale jemu to ani v nejmenším nevadí. Pomalu vyfoukne šedý oblak a dívá se za ním, jak mizí. Taky by chtěl zmizet.
"Nemáte jednu cigaretu navíc?" ozve se za ním. Když se otočí, nestojí před ním nikdo jiný než onen obávaný otec.
"Samozřejmě," odvětí a natáhne k němu skoro plnou krabičku a hned poté zapalovač.
"Děkuji," zabrouká spokojeně otec a zhluboka potáhne, až zmizí skoro půlka cigarety. Chvíli vedle sebe jen tiše stojí. Pak se slova ujme hlava rodiny.
"Takže...jak se vám tady líbí?"
Tázaný se rozhlédne kolem sebe, až mu pohled sklouzne ke dřevěnému stolu. K němu. Zrovna se od srdce směje něčemu, co řekla jeho matka. S úsměvem si pomyslí, jak může být někdo tak dokonalý. Jejich oči se na krátký okamžik střetnou. Je v nich toho tolik, že by nikdo jiný tyto signály nedokázal pochopit.
"Máte to tu krásný," vrátí se mladý muž k položené otázce. "Zvlášt vaše zahrada se mi líbí."
Touto pochvalou udeřil hřebík na hlavičku. Otec okamžitě ožije a tázavě zvedne obočí. "Opravdu se vám líbí?" zeptá se, v ruce najednou zapomenutou kouřící cigaretu.
"Samozřejmě, že ano. Váš trávník se mi zdá skoro dokonalý. Kdybych mohl, rád bych si na něm někdy zahrál golf."
To staršího muže rozesměje. "Připravte se, že vám dám na frak," oči mu pobaveně zajiskří.
"Hrajete často?"
"Jsem hrdým členem místního klubu. Chodíme hrát každou sobotu odpoledne."
"A dnes jdete taky?"
"Samozřejmě. Mohl byste jít se mnou, pokud se vám bude chtít," navrhne otec a usměje se na muže před sebou.
"To bych velmi rád."
Možná že ty předsudky byly opravdu špatné. Jeho žena se s ním o tom několikrát nepohodla, zastávala se svého syna. Že prý je to úplně normální věc, oponovala, ale on to tak černobíle neviděl. Právě naopak - všímal si mnoha odstínů různých barev urážek, odsouzení a ostudy. Nechtěl něco takového zažít. Ale teď, když před ním tento muž stál, musel uznat, že se mýlil. Možná že všechno není tak složité, jak se na první pohled může zdát. A věděl, že jeho syn a jeho přítel se s tím umí náležitě poprat.
Napřáhl k němu ruku. "Říkejte mi Martine."
"Mám ale jednu podmínku. Vy mi prosím nevykejte, cítím se tak na sto let."
"V tom případě nevykej ani ty mně," zasmál se Martin a poplácal ho po zádech, jako by se těch sto let opravdu znali. "Už bysme měli jít zpátky, jinak bude moje žena vzteky bez sebe."
"Martine?"
"Ano?"
"Upustil jsi nedopalek do té nádherné trávy."
                                                                                *           *           *
"Kams zmizel, hledal jsem tě snad dvě hodiny!"
"Šli jsme s Martinem hrát golf. Říkal, že ty ho nehraješ, tak jsme šli sami."
"Co to slyším?! S Martinem?"
"Jo, padli jsme si do noty."
"To jsem rád."
"Já taky."
Stojí spolu na stejném místě, na jakém ještě před pár hodinami jeden z nich stál s Martinem a předávají si mezi sebou cigaretu. Její rozpálený konec rudě svítí do tmavé noci. Ale i přes hrdost na svého přítele si dokáže všimnout nervozity v jeho hlase.
"Děje se něco?"
"Ne, všechno v pohodě," usměje se, ale ruce se mu třesou. Potom upustí cigaretu na zem. S tichým klením se pro ni skloní.
"Co se děje? Co to sakra...to nemyslíš vážně...lásko to, panebože."
Klečí před ním na jednom koleni a v ruce drží zapálenou svíčku. Tmavovlasému muži se nahrnou slzy do očí. Snaží se je setřít, ale vždy mu smáčí tváře na novo. Nevěřícně na ten výjev jako z nějakého romantického filmu zírá a nemůže tomu uvěřit. Ticho promolí hlas jeho klečícího přítele.
"Vezmeš si mě?" zeptá se s tak velkým množstvím lásky patrným v hlase, až se tázaný znovu rozpláče štěstím. Tohle si nezasloužím. Někoho tak dokonalého si nikdy nezasloužím.
"Je to takový provizorní, omlouvám se za to. Ale nestihl jsem koupit žádnej..."
Jeho vysvětlení je zapomenuto, protože se ztratí v prudkém a vášnivém polibku. Oba spadnou do trávy, na které se už teď navečer třpytí studená rosa, takže jsou během několika okamžiků mokří. Okolní svět se slil právě do této chvílem, kdy neexistuje nikdo jiný než oni dva.
"Miluju tě," zašeptají oba dva ve stejnou chvíli. Zahradou se rozlehne jejich smích.
"Tak co bude? Vezmeš si mě nebo ne?"
Tázaný se teatrálně zamyslí. "Já nevím, má to s tebou vůbec cenu?"
"Ano!"
"Hej, to mám říct já!"