The Pain Inside √

Přesně jak jsem čekal.

Přijela jenom máma.
Ale vzhledem k její hlučnosti to úplně stačí.
Jakmile otevřu dveře, málem mě povalí.
"Ahoj, zlatíčko, tak jsem se na tebe těšila, ani dospat jsem nemohla, tolik se mi stýskalo, ani nevíš, co všechno se stalo, musím ti povědět ty nejnovější drby a taky bych ráda věděla, jak ti to jde ve škole a co děláš, jak se máš, kde je ten neznámý, cos mi ho chtěl tolik představit a, teda, máš to tu jinačí než posledně, ale to už je dlouho, co jsem tady byla..."
"Mami, zadrž! Nepochytil jsem ani slovo."
Zasměje se a tmavé kudrny jí poskakují kolem hlavy, jak se divoce rozhlíží kolem.
"Zaprvé, než mi všechno řekneš, pojď dál a nestůj ve dveřích."
"Samozřejmě. Uvařil bys mi prosím kafe? Umírám touhou po troše kofeinu!"
"Jasně, už jdu na to."
Povídáme si skoro až do noci úplně o všem, co nás napadne.
Všimne si mé modřiny pod okem.
Snažím se to ze všech sil zakecat, jenže máma se nedá.
"Co to je?"
"Modřina."
"Hele, nepodceňuj mě tolik. Modřinu ještě poznám. Jaks k ní přišel?"
"Narazil jsem do sloupu."
"Tohle si nech."
"Tak jo. Porval jsem se..."
"Jak jako porval? Co to má být? Myslíš si, že..."
Vtom do bytu vtrhneš ty.
V ruce flašku, vysmátej jak měsíček na hnoji.
Otevřeš pusu, abys na mě něco zařval, ale pak si všimneš mámy.
Zarazíš se a chvilku mezi náma těkáš pohledem.
"Dobrý den."
Proneseš to spíš jako otázku.
A já mám chuť se smát.