The Pain Inside √

Ležíme vedle sebe.

Pořád na podlaze kousek od skříně.
Prsty přejíždím po tvý tváři.
Chci si zapamatovat každej detail.
Kdyby ses zase rozhodl odejít.
Ale jakobys slyšel moje myšlenky, přitáhneš si mě k sobě.
Obejmeš mě kolem pasu.
A usměješ se.
Sakra, miluju tě.
Miluju tě tak moc, až mě to bolí.
Miluju tě tak, že bych ti všechno odpustil.
Miluju tě.
Chci, aby to trvalo věčně.
Jemně se dotknu té modřiny pod okem.
Ucukneš a zašklebíš se bolestí.
"Promiň," omluvím se.
A myslím spíš to, jak jsem ti jednu vrazil v parku.
Zavrtíš hlavou.
"Máš smrtící pravej hák. Myslel jsem, že už nikdy nevstanu."
Zasměju se.
A potom zase zvážním.
"Omlouvám se," řeknu to znova.
A tentokrát to zní líp.
"Ne, já se omlouvám. Za všechno, co sis kvůli mně musel vytrpět. Za to, že jsem se na tebe tolikrát vykašlal a choval se k tobě jako k samozřejmosti. Ale ty nejseš samozřejmost. A já jsem si to uvědomil až dneska. V tom parku. Když jsem dostal jednu zpátky. Miluju tě. Miluju tě strašně moc. Odpustíš mi?"
Usměju se a prohrábnu ti vlasy prsty.
"Už dávno jsem ti odpustil."
"Děkuju."
Chvíli se na sebe jenom díváme.
Potom mě znovu políbíš.
Rty se ti roztáhnou do širokýho úsměvu, když zaslechneš štěkot z kuchyně.
"A jen tak mimochodem, my máme psa?"