Samota mě děsí

Pryč

 Aoki běžel lesem, sotva chytal dech. Stále slyšel za sebou jeho kroky. Větvičky ho šlehaly do tváří, až cítil, jak mu po nich teče krev, ale nemohl se zastavit. Byla tma, téměř neviděl a neměl tušení, kam se to vlastně žene, ale musel pryč. Prostě pryč. Rychle pryč!
Najednou ucítil jeho ruku na svém rameni. V záchvatu paniky se mu pokusil vytrhnout, ale ruka ho strhla na zem a než se nadál, byl spoutaný provazy. Nebyl to zrovna dlouhý boj. Aoki si připadal tak slabý...
Pohlédl mu do tváře, ale přes tmu a stíny nic neviděl. Vypadalo to, jako by jeho vlasy splývaly s nocí. Strach mu pomalu ochromoval tělo. Dokázal se jen třást a zírat do té temnoty nad sebou. Ruce z něj strhaly oblečení a on se roztřásl navíc i zimou. Zoufale zakňučel jako poražené štěňátko, i když věděl, že to nic neznamená, a ještě chvíli sebou zmítal. Pak pochopil, že je to marné a trochu se uklidnil. Ale co... Co bude dál..?

„Kdo... Kdo jsi?" zakňoural tiše na temnotu nad sebou.

„Nemusí tě to zajímat. Ale kdybys to jméno pak chtěl sténat, jsem Voen," odpověděl ten černý stín. Z jeho hlasu šlo znát pobavení a Aoki hádal, že se právě ušklíbl. Rozechvělo jej to, byl to pocit, který neznal a který ho děsil.

„Nech mě jít... Prosím..." zkusit to Aoki, ale odpovědí mu byl jen lehký smích. Věděl, že tohle asi bude zbytečné, ale zkusil to ještě jednou.
„Je mi zima, nech mě jít," zaprosil.

„Nech toho prosení, jsi ubohý," řekl Voen poněkud znechuceně a chytil Aokiho pod krkem. Ten zalapal po dechu a mysl mu zase začínala zamlžovat panika... Ale nemohl se ani pohnout. Teď umře..? Tak malý?

„Nechci tě zabít. Ale může se to stát, když nebudeš spolupracovat a budeš se bránit. Tebe by stejně nikdo nepostrádal," řekl Voen, ale nepouštěl ho. Aoki se začínal dusit, jeho mysl začínala obepínat temnota... A pak konečně ruka z jeho krku zmizela. Aoki se rozkašlal a chvíli nemohl přestat. Pomohl k tomu až úlek, když se Voenova ruka objevila u Aokiho mezi nohama.

„N - nech toho!" vykřikl zděšeně a pokusil se zpřetrhat provazy, ale nepodařilo se mu to. Tak jen mohl svýma velkýma očima vyděšeně koukat na temnotu před sebou. Ten černý stín byl blíž a blíž... Až Aoki ucítil jeho rty na svých a jeho prsty mu setřely z tváře krev. Bylo to, jako by v té tmě viděl. Jaký to zvláštní tvor... Ale ukradl mu jeho první polibek!
Aoki se nejdřív překvapením nedokázal bránit. Chtěl zalapat po dechu, ale jakmile pootevřel rty, ucítil v ústech Voenův jazyk. Už neměl příležitost se vzepřít, připadal si tak slabý, až mu z očí vytryskly slzy. Myslel na to, že ho nikdo nepostrádá... Že mu nikdo nepomůže... Temné myšlenky mu táhly hlavou a jeho duše těžkla. Táhla ho ke dnu, nutila ho se vzdát... Poddal se naléhavým polibkům a jen Voenovi vzlykal do úst.

„Tak je to správně," řekl Voen spokojeně, když se od Aokiho odtáhl.

„A k čemu mi to je?" prohodil Aoki smutně. Už se vzdával všech nadějí, že by se od Voena mohl dostat. A Voen se tomu jen usmíval.

„Třeba ti neublížím."

„Ne, jen mě znásilníš."

„Přesně tak," ušklíbl se Voen. Pak ale Aokiho docela něžně pohladil po tváři. Ten dotek působil úplně jinak než všechny předchozí a ubohého chlapce zmátl. „Nech mě chvíli si užívat to tvoje roztomilé tělíčko, pak tě nechám jít. Možná."

„Tak proč to ještě prodlužuješ svými kecy? Stejně se nemám jak bránit," řekl Aoki už docela podrážděně a ještě jednou trhl za provazy. Držely pořád a pevně. Nevěděl, co by měl dělat, jak utéct... A kam...

„Protože mi nejde jen o sebe, víš? Taky chci, abys něco cítil," vysvětlil Voen s úšklebkem. Jeho tvář už začínala být vidět, jelikož za lesem pomalu svítalo. Vypadal mladý, jen o pár let starší než sám Aoki, a rozhodně nebyl ošklivý. Ošklivý se zdál jen ten úšklebek. Povýšený a výsměšný. Aokimu to docela lezlo na nervy.

„Něco cítil?" zeptal se Aoki a naklonil zvědavě hlavu na stranu. Nestaral se o to, že se mu v jemných, ledově modrých vlasech zachytí spousta jehličí a větviček. Tušil, že Voenova slova rozhodně nebyla myšlena v tom pozitivním smyslu. Co by taky na jeho vězniteli mohlo být pozitivní?

„Třeba strach, bolest..." ušklíbl se Voen znovu a potvrdil tak Aokiho myšlenky. Pak ho chytil za bradu a donutil ho podívat se mu do očí. „Bojíš se?" zeptal se.

„N – ne!" vyprskl Aoki nepřátelsky a neústupně mu pohled opětoval. Bál se. Ale nechtěl to dát najevo, nechtěl se tak jednoduše vzdát. Naději na to nepotřeboval; vždycky byl tvrdohlavý.

Voen se lehce zasmál. Jeho smích byl překvapivě docela příjemný, zvonivý a milý. Ale myšlenky na to Aoki rychle zaplašil. Voen ho pohladil po hrudi, bříšku a sklouzl rukou až dolů mezi Aokiho nohy. Aoki odvrátil svou rudou tvář.
„N – nesahej na mě," pípl tiše a snažil se přestat třást. Nešlo to, ta ruka tam byla příliš.

„Řekneš to ještě stokrát?" zeptal se Voen pobaveně a lehce přejel prsty Aokimu po údu. Ten zasykl a kousl se do rtu. Nějak už nevěděl, co na tohle říct. Znovu začínal pociťovat paniku, a možná i něco jiného... Nechápal to!

Voen kupodivu taky nic neřekl a začal Aokiho rukou jemně vzrušovat. Aoki se na to nedokázal koukat, odvrátil hlavu... Částečně i proto, aby Voen neviděl jeho slzičky, které se mu draly do očí. Snažil se neztrácet sám sebe, nepoddávat se vzrušení... Ale z nějakého neznámého důvodu se Voenovi vzdával... Jeho tělo si to užívalo až k samému vrcholu, kdy Aokimu vytryskly z očí slzy definitivně.