Samota mě děsí

Jeníček a Mařenka

Probudil se kdo ví kdy celý ztracený v měkké posteli. Scarlet seděla vedle něj, jak zjistil, když otevřel oči. Měl krk v jednom ohni a necítil se vůbec dobře. Alespoň že už bylo ticho. Žádná temná hudba, která by mu lezla pod kůži a zatemňovala vědomí.
„Udělal jsi mi ostudu, víš to? Vydržíš toho tak málo," špitla Scarlet a pohladila Aokiho po vláscích, nechala si pár jeho pramenů protéct mezi prsty. Chlapec se posadil a rozhlédl se, jestli jsou opravdu v místnosti sami, bál se další bolesti. Ano, jsou sami. Vyděšeně přejel místnost pohledem ještě několikrát, aby se ujistil. Pak tiše vydechl úlevou a konečně si dovolil podívat se na Scarlet... Ale i z pohledu na ni mu běhal mráz po zádech.

„O – omlouvám se," zkusil špitnout. Nevěděl sice, za co se omlouvá, ale přišlo mu to jako nejlepší možnost. Tohle by Scarlet přece nedovolila jen tak. Musel to být trest za něco, čeho si Aoki nevšiml. Scarlet si povzdechla.

„Mělo mě napadnout, že takové dítě, jako jsi ty, bude ještě zesláblé... Teď musíš mít žízeň," prohlásila a změřila si ho zkoumavým pohledem. I v tom jejím pohledu bylo cosi sladkého; zdálo se, že se nezlobí. A Aoki opravdu cítil, že má žízeň. Připadal si, jako by byl úplně bez krve. Přikývl.
„V tom případě vstávej," přikázala Scarlet rázně a zvedla se z postele. „Je krásná noc, přesně taková, abych tě mohla naučit lovit," obdařila ho cukrátkovským úsměvem. Jaký to krásný konstrast k jejím slovům, která už teď byla pošpiněná předzvěstí, alespoň pro Aokiho, vraždami...
Aoki nezvládl odporovat. Posadil se a vstal z postele. Scarlet ho vzala za ruku a provedla celým sídlem až ven, pak se rozběhli lesem. Chlapce napadlo, že teď vypadají jako Jeníček a Mařenka, jenže naruby. Pohybovali se tiše, ve stínech temnějších než byla tma, až na kraj vesnice. Slunce nejspíš zapadlo teprve před pár chvilkami, protože někteří lidé byli ještě venku a vraceli se pomalu do svých domovů. Scarlet pustila Aokiho ruku a ve stínu lesa pomalu obcházela vesnici, dokud nenarazila na mladého muže, podle sekery nejspíš dřevorubce. Pomalu vystoupila ze stínu a Aoki dosti silně vnímal, jak po něm hodila svou auru jako síť. Muž zůstal zaraženě a vyděšeně stát, dokonce počkal, než k němu Scarlet dojde a sváže ho. Nebyl schopný ani pípnout. Scarlet otočila hlavu na Aokiho.
„No tak, pojď se napít," usmála se na něj jako sluníčko. Aoki chtěl nejdřív zavrtět hlavou, ale pak si to rozmyslel, došel ke své oběti a zakousl se muži do krku, smočil své tesáčky v krvi. Scarlet mu sice říkala, že tentokrát to bude jiné, ale přesto mu bylo zase špatně. Krev hřála a byla sladká, jenže taky vyvolávala dost škaredý, lítostivý pocit. Aoki ale nebyl schopen přestat pít, mohl jen pokračovat a tiše trpět. Muž po chvíli ztratil vědomí.
„To stačí, Aoki," špitla Scarlet a chlapec musel přestat pít, její slova jako by ho od večeře odtáhla skoro jako na řetěze. Odtáhl se od krku své oběti a pohlédl na Scarlet. Bylo mu špatně. Byl na ni naštvaný. Ale přesto se jí bál.

„Mám otázku," řekl po chvilce. Scarlet se na něj zadívala s očekáváním v očích. „Jak mám lovit sám? Nemám takovou moc, jakou máš ty," špitl Aoki.

„Takže tě to zajímá?" rozzářila se Scarlet nadšeně. Aoki uhnul pohledem a povzdechl si, spadly mu vlásky do očí. Ovšem že ho to nezajímalo a že by to z vlastní vůle nikdy neudělal, taková otázka byla dílem čistě pudu sebezáchovy. Ten ještě neztratil úplně, i když našlápnuto měl právě tím směrem.
„Musíš se k nim dostat zezadu, překvapit je, jinak ti utečou. Ale pokud budou sami někde dál od vesnice, nemusíš se toho bát... Jsi rychlejší i silnější než oni, takže bys je snadno chytil," vysvětlila mu Scarlet a vzala jej za ručku jako své roztomilé dvojčátko.
„Pro dnešek to stačilo, ne, Aoki? Vrátíme se a uděláme si hezkou noc," usmála se. Ledovovlasý chlapec s povzdechem přikývl. Zase si nedokázal ani představit, co tím Scarlet myslí. Ještě pořád byla jeho duše více méně nevinná.