Samota mě děsí

Nevyhovující

Když se vrátili do zámku, Scarlet s Aokim rovnou hodila na postel a roztrhla mu košili. Neobtěžovala se ji prostě sundat. Chlapec s tím nemohl nic udělat, ačkoli opravdu chtěl; strach z čistokrevné i z budoucnosti ho úplně zamrazil.

„Po dobrém lovu je fajn v příjemným věcech dál pokračovat, víš," zašeptala mu do ouška a olízla mu krk. Aoki už se chystal, že ucítí její tesáky, ale nestalo se to. Scarlet jen jazýčkem chutnala jeho kůži, až se z toho chlapec chvěl. Nechtěl, tohle opravdu nechtěl. Ale co mohl dělat..?
„Dneska se taky trošku zapojíš, že ano, zlatíčko..?" usmála se na něj Scarlet a políbila ho. Aoki jí polibek pro jistotu oplatil, ale neodpověděl. Stejně by Scarlet tu odpověď slyšet nechtěla. Vzala jeho ruku a položila si ji na hruď. Aokiho tvář začínala měnit svůj odstín, jako by se chtěla stát rajčetem.
„Moje tělo je krásné, ne? Jsem dokonalá. Tak proč se tomu pořád bráníš? Budeme spolu celou věčnost. Nemusíš být stydlivý," špitla upírka, ale Aoki opět neřekl ani slovo a odvrátil tvář, pozoroval ji jen periferním viděním. Scarletin pohled ztvrdl, ale pořád v něm šla vidět touha... Zároveň s počínající zlobou.
„Hodláš být opět takový?"

„Já prostě tohle nechci," povzdechl si Aoki tichým, nejistým hláskem, který by snad většinu tvorů obměkčil, ne však jeho roztomilou paní. Bylo mu jasné, že si touhle větou zadělává na pořádný malér, ale musel to aspoň jednou vyslovit. Nedokázal se už udržet, celý svět mu byl proti srsti. A nejvíc? Scarlet a její čistá krev. Nenáviděl to. Poprvé ve svém životě cítil čistou nenávist.

„Pak bych tě asi měla potrestat..." přemýšlela Scarlet schválně nahlas a postavila se k posteli. V ruce je jí objevil bič. Aoki po ní vrhl vyděšený pohled, ale ten už mu nebyl nic platný. Ona by mu opravdu takhle ublížila..? Mučila by ho?
„Nač ten vyděšený výraz? Musíš s tím počítat, když mi odporuješ," pokrčila Scarlet nevzrušeně rameny. Zdálo se, že jí je úplně jedno, jestli to bude Aokiho bolet. Tvářila se jako k smrti unuděná princeznička, která si hodlá vybít zlost na své hračce, protože nesplnila očekávání.

„Jenže.. Jenže... Cítí upíři vůbec bolest?" zeptal se Aoki v marné naději, že to nebude tak děsivé, jak to vypadá. Navíc se snažil odvést téma hovoru od toho, co se mělo dít. Sám netušil, jestli to bude fungovat.

„To víš, že cítíme. Jen jsme silní, takže to nedáváme najevo, a všechna zranění se nám rychle zregenerují. Takže tohle bude fungovat..," vydechla Scarlet a zamyšleně si zvedla rukojeť biče k očím. „Myslím, že s tím mám víc plánů, než jen ten jeden obyčejný účel." Tím vyděsila Aokiho ještě víc. Co tím asi mohla myslet? Netušil. A bál se neznámého. Scarlet na něj pohlédla, pak její oči zrudly. Nebohému chlapci se na rukou objevila pouta, nějaká záhadná síla odnikud ho otočila čelem k posteli a připoutala k ní, takže stál na čtyřech. Vyděšeně obrátil hlavu na Scarlet.

„N – ne..." špitl prosebně. I hvězdičky v jeho očích se třásly. Scarletin úsměv se rozšířil v úšklebek. Napřáhla se a Aoki ucítil ostré šlehnutí na svých zádech a hned potom pálivou bolest. Byl tak vyděšený, že dokonce zapomněl vykřiknout. Do očí mu vstoupily slzičky, musel je zavřít a doufat, že se nad ním jeho paní smiluje a že ji to nezačne bavit.... Tělo se mu třáslo, nevěděl, kolik by toho dokázal vydržet.

„Opovaž se brečet, Aoki," zasyčela Scarlet výhružně. Zdálo se, že jen přikládá do ohně její zloby, ať už udělá cokoli. „Tohle k upírům taky patří, když jsou neposlušní."

„Jenže... To bolí... Já už budu poslouchat..." vzlykl Aoki a snažil se zadržet slzy. Nechtěl ji ještě ke všemu neposlechnout, i když ho rána na zádech pálila a strach mu ochromoval tělo. Nebo to možná byla Scarletina aura, o něco hmatatelnější než normálně.

„Opravdu? No, po tomhle zážitku o tom nepochybuji," ušklíbla se jeho paní a ještě jednou ostře šlehla bičem. Ten zvuk byl stejně zlý, jako všechny ostatní skutečnosti. Aoki ucítil bolest a vykřikl. Na jeho zádech se objevila další krvavá rána, i když ta první se už skoro úplně stihla zregenerovat. Scarlet se tiše zachichtala a došla k němu. Posadila se vedle něj, skoro za něj, na postel a stáhla mu kalhoty i s boxerkami až ke kolenům. „Zlatíčko... Jsi tak roztomilý. Slib mi, že pokud si někdy najdeš kluka, necháš mě se dívat."
Aoki si teď kdo ví proč vzpomněl na Voena. Určitě by byl šťastný, kdyby ho viděl v téhle pozici, skoro před sebou viděl jeho pokřivený úsměv. Ale neuměl si představit, že kdyby s ním zase někdy něco měl, Scarlet u toho bude taky. Nikdy, pomyslel si. A v tu chvíli ucítil ostrou, trhavou bolest. Vykřikl a hlas se mu třásl. Došlo mu až po pár vteřinách, kam mu Scarlet vrazila najednou a bez přípravy druhý konec biče... A zatnul prsty do svých pout. Uslyšel, jak se Scarlet směje a snažil se tišit svůj vlastní hlas. Chtěl být potichu. Chtěl to vydržet. Nechtěl jí dělat takovou radost. Jenže to nešlo... Nedalo se to. Vnitřnosti mu hořely.
„Zlatíčko, máš takový krásný ocásek," rozplývala se upírka a ještě bičem pootočila. Aoki vzlykl a ovládnutý bolestí se pokusil uhnout, ale neměl kam.

„Prosím... Prosím, dost," vzlykal a snažil se nebrečet. Jen nebrečet. Hlavně nebrečet. Ale nedalo se to. Slzy bolesti se mu začaly řinout z očí a on se na Scarlet nechtěl podívat, aby to nezjistila. Jak strašné by to asi mělo následky?

„Hm... No dobrá," zavrčela upírka otráveně a bič z jeho těla vytrhla. Aoki se rozplácl na posteli. Bolest v něm bušila a nechtěla se zmírnit. A zdálo se, že ještě k tomu zvládl Scarlet pokazit náladu. Jaký je špatný proměněný...
„Noc teprve začala... Máš něco, co bys chtěl dělat? Myslím, že dnes mám na tebe dost času," pokrčila jeho paní rameny. Aoki sotva znatelně zavrtěl hlavou. Jediné, co chtěl, bylo, aby zmizela a nechala ho konečně být.