Samota mě děsí

Naivita

 „Jsem jiný než lidé. A jsem rád, že sis toho všiml," pronesl Voen, jako by se snažil Aokiho uklidnit, ale nepodařilo se mu to. Když se tak koukal na tu roztřesenou hromádku neštěstí, nemohl si pomoct, přisedl si blíž k němu a pohladil do po hlavě. Jeho stříbřito-modré vlásky byly dětsky jemné a stejně tak lesklé. Příjemný pocit. Aoki pomalu zvedl hlavu a znovu se na něj tázavě zadíval, ale neřekl nic.
„Přede mnou nesmutni. Nemá to smysl," řekl Voen a pokusil se usmát, jenže chlapec v ně pořád viděl ten stín, co ho sledoval v lese a na provaze dotáhl až do svého doupěte.

„Nesahej na mě," zasyčel Aoki a odsedl si. Voena tím docela překvapil. Jeho uklidňování v Aokim vyvolalo hněv? Jak... Zajímavé. Natáhl se, chytil Aokiho za rameno a položil ho na postel.

„Budu na tebe sahat jak chci," ušklíbl se a jako by chtěl dokázat svá slova, krátce ho políbil.

„Řekl jsi, že mě necháš být!" zvýšil hlas Aoki a pokusil se mu vytrhnout, ale Voen ho držel pevně za ruce. Byl pod ní a bezmocný... Už podruhé za jeden den.

„Myslím, že tohle nedodržím, jsi příliš roztomilý," poznamenal Voen, jako by se nechumelilo. Líbilo se mu, jak se Aoki pozvolna začíná červenat. Jen nešlo poznat, jestli je to způsobeno studem nebo vztekem.

„Chci pryč," kníkl Aoki a ještě jednou se chabě pokusil osvobodit, ale samozřejmě marně. Voen byl příliš silný. Drtil mu zápěstí, až ho to bolelo, a tak byl Aoki pořádně vystrašený. Kam se zase ztratil ten milý Voen, který se o něj začínal starat? Proč se mění takhle z minuty na minutu?

„Nechceš, nemáš totiž kam jít, takže zůstaneš tady, já se o tebe postarám a za odměnu chci jen tvou poslušnost. Platí?" řekl Voen se zlým leskem v očích. Nebo to byla... touha? Zrovna Aoki tohle neměl šanci rozpoznat, a tak se bál.

„Ne!"

„Jsi tak tvrdohlavý..." povzdechl si Voen a stiskl mu zápěstí ještě o něco víc. Aokimu to do očí vehnalo slzičky. „Bolí?" ušklíbl se a znovu Aokiho krátce políbil. „Teď už jsi jen můj, tak nemáš proč odporovat."

„Pusť mě, prosím..." vzlykl Aoki a odvrátil hlavu, jak se snažil skrýt slzičky. Nevěděl, co dělat, nevěděl, za co ho trestá, byl zmatený a chtělo se mu brečet... Voenovi to ale stejně nemohlo uniknout.

„Proč?" zeptal se posměšně.

„To... To bolí..." vzlykl Aoki zoufale.

„Bude to bolet znovu a ještě víc, pokud mě nebudeš poslouchat," řekl Voen a pustil ho. Aoki se schoulil do klubíčka, držel se za zápěstí a třásl se strachy. Nebylo to příjemné, když měl Voen nad ním takovou moc, ale Aoki nemohl nic dělat. Byl příliš slabý. Jako vždycky.

„No tak, Aoki, nezlob," špitl Voen překvapivě jemně a sklonil se nad Aokim. „Možná na tebe budu taky hodný," dodal, jako by věřil, že by tenhle příslib mohl Aokimu stačit. Ten se na něj podíval, v očích napůl zlost, napůl strach. Neřekl nic. Voen se zadíval na ty pootevřené růžové rtíky, nemohl si pomoct a krátce je políbil. Aoki neprotestoval.
„Vidíš, že to jde," vydechl s mírným úsměvem a vyhrnul Aokimu košili. Lehce ho hladil po hrudníku, po jeho jemné, bílé kůži. Aoki se nehýbal, ale z jeho očí bylo znát, že se ještě nevzdal úplně. Plápolaly v nich modré plamínky, jiskřily a tancovaly, jako by chtěly Voena očarovat a popravdě se jim to i dařilo. V těch očích se dalo číst jako v napínavé knize s krásným, pohádkovým příběhem, kde Aoki byl hlavní postavou. Voena to fascinovalo. Zkusil Aokimu stisknout bradavku mezi prsty, jestli se příběh v modrých očích změní. Uslyšel tichý, zoufalý vzdech, a v očích uviděl velký, divoký vír, který spolkl všechny hvězdičky a změnil se v toužebný pohled. Avšak potom Aoki zavřel oči a odvrátil hlavu.

„Nehleď na mě takhle," špitl naštvaně.

„A já myslel, že se ti můj pohled líbí, že tě hřeje," zasmál se Voen a lehce Aokiho políbil na krk. Byl trochu zklamaný, že mu takhle zabouchl tak zajímavou knihu. „Máš krásné oči. Jsi celý krásný," dodal tiše. Znovu zmáčkl jeho bradavku.

Aoki prudce vydechl a znovu nachytal vzduch. Zrovna u něj to působilo, jako by se chtěl rozbrečet. „A ty jsi hnusný úchyl," sykl přesvědčeně.

Voen se musel znovu zasmát. Aoki byl tak roztomilý! Neuvěřitelně roztomilý, i svojí tvrdohlavostí a vzdorovitostí. Aoki na něj hleděl neurčitým pohledem. Bál se, ale nechtěl to dát najevo. Popravdě, chtěl jedinou věc. Ale bál se zeptat. Věděl, že by tím mohl Voena dost dobře rozčílit. Jeho bráška nechtěl o ničem takovém ani slyšet. Jenže ta nejistota, ta nejistota...

„Neztrácej se v myšlenkách, Aoki," varoval ho Voen a začal mu pomalu, knoflíček po knoflíčku, rozepínat košili. Aoki se bál bránit, tak ho jen pozoroval a ani se nepohnul. Netušil, jak daleko tohle může zajít.

„Voene... Řekneš mi jednu věc?" zeptal se nejistě. Nevydržel to.

„Ano?" hlesl Voen, ale knoflíčky rozepínal dál.

„Máš... Máš mě alespoň rád?"