Samota mě děsí

Nevěřím...

 Voen se zastavil a jeho obličej se halil do stínu. Chvilku se nehýbal, pak se podíval na Aokiho tak výsměšným pohledem, jaký chlapec ještě nikdy neviděl. Přejel mu z něj mráz po zádech, sklonil hlavu a litoval toho, co to zase vypustil z úst. Nemohl by už konečně dospět? Ale... Nechtěl být s někým, kdo ho nemá rád.
„Ty hlupáčku," zasmál se po chvíli Voen hrůzostrašně. „Nepotřebuji něco jako mít někoho rád. Ani tebe. Jediné, co ti můžu dát, je tělesná láska, tak si to pořádně užívej," poradil mu a znovu se vrhl na rozepínání knoflíčků. Už měl skoro hotovo.

„Kdybys ke mě nic necítil, přece by sis vybral někoho jiného a nedržel bys mě tu. Nebo se ti moje tělo opravdu až tak líbí..?" přemýšlel Aoki nahlas. Byl z jeho chování zmatený, připadal si, jako by svět byl úplně jiný, než jaký jej znal před smrtí svého brášky.

„Ano, moc se mi líbí," konstatoval Voen a rozepnul poslední knoflíček. Pak Aokimu jeho bílou košili stáhl z ramen. Aoki se zatřásl zimou. „Neboj, zahřeji tě," dodal Voen smířlivěji a políbil ho, bylo v tom skoro cosi něžného. Ale Aoki neprostupně uzavřel své rty a nehodlal se vzdát. Voena to zase rozesmálo.
„Chceš tím naznačit, že dokud se ti nevyznám, nepustíš mě k sobě, jo?" zasmál se a pohlédl na Aokiho dost nepříjemným, hladovým pohledem, jako by se na něj díval had, co se ho chystal celého spolknout. „V tom případě si tě prostě vezmu násilím a sám," pokrčil rameny. Líbilo se mu, jak se Aoki pod ním choulil strachy a vyděšeně ho pozoroval velkýma očima. Dělalo mu to velkou radost... Ale přece jen mu ho bylo trochu... líto?

„Jak... Jak to myslíš? Jak si mě... Vezmeš?" zeptal se Aoki rozechvělým hlasem a prosil svého věznitele o vysvětlení úpěnlivým pohledem svých hlubokých, modrých očí. Měl zlou předtuchu. A Voen se tomu pořád jen vysmíval zvráceným úsměvem.

„Chceš to vědět? Klidně ti to popíšu do detailů," ušklíbl se a lehce Aokiho pohladil po hrudníku. „Tentokrát mi tě nebude líto a ani už nebudu tak shovívavý, takže se máš na co těšit, můj Aoki." Snažil se nejspíš přesvědčit sám sebe, aby od těchto svých principů neustupoval jen proto, jak byl ten zvláštní chlapec roztomilý a politováníhodný.

„Nejsem tvůj! Byl jsem jen bratříčka a teď už patřím jen sobě!" řekl důležitě Aoki. Jak naivní... Voen ho pohladil po trochu zarudlé tváři.

„Ale? A víš, co z toho vyplývá? Že ze smrti tvého bratra máš užitek. Teď si můžu začít myslet, že jsi ho zabil ty. Koneckonců, vsadím se, že zrovna ty jsi k němu měl ten nejlepší přístup."

Aoki vyděšeně hleděl na Voena. Tohle ho nenapadlo. Že by to tak brali i vesničané? A proto ho odvrhli? Myslí si, že je Aoki vrah? „T – to není pravda..." špitl vyděšeně. Tak zlá pomluva mu vyrazila dech.

Voen se na to jen ušklíbl a chytil Aokiho za bradu. „Když budeš teď hodný a budeš mě poslouchat, nebudu tě tu dál držet," navrhl a pustil Aokimu ruce. Ten neuhnul, takže ho mohl krátce políbit, než se Aoki vzpamatoval a prudce odvrátil hlavu.

„Počkej! Co po mě vlastně chceš?!" zeptal se naoko naštvaně, ale popravdě se strašně moc bál. Bál se neznámého, co leželo před ním a stahovalo ho k sobě s nepoznanou silou a odhodláním. Nedokázal se tomu bránit, a to ho děsilo nejvíc. Kousl se do rtu, aby se nerozplakal jako malé dítě.

Voen se usmál. „To se dozvíš," řekl nejasně. Aoki se s tím nespokojil. Jak by taky mohl?!

„Jak mám s něčím souhlasit, když ani nevím, o co jde?!"

„Jednoduše. Patříš mi. Nepotřebuješ to vědět, jen mi musíš věřit," odpověděl Voen. Sám netušil, proč s ním má tolik trpělivosti, když už si s ním měl dávno užívat. Čím se tahle situace lišila od těch předchozích? Čím byl Aoki tak moc výjimečný? Takové otázky jej trápily, snad proto nechtěl Aokimu prozradit o jeho budoucnosti ani o slovíčko víc, než to bude nutné.

„Jenže nevěřím," zakňučel Aoki zoufale. Voen byl příliš blízko, dokonce nějakým způsobem vnímal jeho zvláštní pocity a polilo jej z nich horko. „Ch – chceš na mě sahat?" zeptal se a hlas se mu lámal strachem. Voen mu připadal jako... Jako démon. Stín, co jej štval lesem jako zvíře a co se k němu choval stále tak bezohledně. Měl z něj strach, snad proto se nebránil výrazněji.

„Mlč už... Stejně se to všechno dozvíš..." zavrčel Voen už nevrle, přidržel si Aokiho bradu a políbil ho. Tentokrát mu nedal možnost uhnout a užíval si jeho růžovoučké, měkoučké rtíky. Aoki si to už tak moc neužíval. Bál se, přijímal Voenovy polibky jen s odporem a možná s trochou zvědavosti. Nemohl s tím ale nic udělat.

Zato jeho noční můře bylo úžasně. Aoki ho přitahoval jako magnet a byl to úžasný pocit, když se mohl dotýkat jeho jemňoučké, hebké a běloučké kůže. Toužil z něho zakusit všechno. Úplně všechno. Do detailů. Věděl, že to zabere trochu času, ale s tím už se začínal smiřovat. Hladil ho po hrudi, sklouzl na bříško... Byl tak něžný, až překvapoval sám sebe.

„Aoki," vzdychl tiše a ještě jednou ho krátce políbil, tentokrát na pootevřené rtíky. Aoki už to vzdával, nemohl si nepřiznat, že mu je příjemně, jen ležel pod Voenem a čekal, co bude dál. Věděl, že jeho tělo chce stále víc, a byl z toho trochu vedle sebe... Nemohl se přestat červenat a nechtělo se mu ani hýbat. Jen doufal, že Voen bude dál stále stejně něžný a že mu neublíží. Doteď neudělal nic, co by ho bolelo, utěšoval se tímto faktem... Věřil mu, i když před chvílí tvrdil opak.