Samota mě děsí

Princezna

„Vadí ti to?" zasyčela roztomile děsivá nebo děsivě roztomilá upírka. Odpověděla si sama. „Samozřejmě. Každému to vadí," odfrkla si, objevila se za Aokim a než stihl cokoliv udělat, zakousla se mu do jeho bílého krku. Aoki ztuhl strachem a bolestí. Vypila sice jen pár loků a odtáhla se od něj s mírným úsměvem, ale pálilo to... Chlapec chvíli přemýšlel, co se vlastně děje, než celé jeho tělo zachvátila bolest. Pomalu ho spalovala a měnila každičkou jeho buňku, každičkou kapku krve. Zamrkal, naprázdno otevřel ústa ve snaze volat o pomoc, vidění se mu rozostřilo, než ztemnělo úplně a on upadl do bezesného, nepříjemného bezvědomí.
Stále stejně bezmocný se probudil na měkké posteli. Pomalu otevřel tmavomodré oči, pohlédl na vysoký strop, skleněný lustr se svícemi a hned potom na upírku stojící vedle postele. Tvářila se kamenně, absolutně sebejistě a její oči plály rudou. Energie na šok už mu došla; měl na ni pár otázek, když už je u ní.
„Probral ses?" zeptala se upírka jako první. „Doufám, že už je ti lépe." Ať byl Aoki jakkoli naivní, nemohl uvěřit, že by z ní opravdu mluvila starost o jeho pocity. Tomu neodpovídal ani její výraz, ani tón jejího hlasu.

Přesto lehce přikývl. „Tys... Tys ze mě udělala upíra? Zrůdu? Jsi čistokrevná?" hlesl přidušeně. Podle toho, jak mu bylo, by čekal, že se mu bude lámat hlas, ale kupodivu mluvení šlo lehce. Jako po másle. Nebo po krvi... Lekl se té myšlenky.

„Zrůdu? Nejsme zrůdy. Jsme jen jiná rasa," odfrkla si upírka, vyskočila na postel a sedla si obkročmo na Aokiho s úplně nevinným výrazem. Ledovovlásek se začervenal a pohlédl mimo. V jeho zorném poli se objevila stěna, na ní velké okno skryté těžkými závěsy. Chtěl by ven... Ale její tělo na jeho ho rozptylovalo a děsilo.

„P – proč to děláš? Vždyť se ani neznáme," snažil se zamluvit nepříjemnou, novou situaci, a v neposlední řadě taky fakt, že mu dochází veškerá odvaha a nejradši by se rozbrečel.

„Neznáme? Ty jsi Aoki, já jsem Scarlet. No, myslela jsem, že už jsem se představila," pokrčila rameny, jako by se nic nestalo, jako by poznávání se nebylo potřeba k tomu, aby se děvče chlapcem váleli po sobě v posteli.

„Nepředstavila. Neobtěžovala ses."

„Dobrá, nejdřív si ujasníme pravidla," řekla Scarlet klidným tónem, jenže Aoki si všiml, že aura kolem ní se stala hmatatelnější. Hádal, že se mu povedlo ji alespoň trochu naštvat, a rozhodně mu z toho nebylo příjemně. Měl strach z té moci, kterou nad ním měla. Tohle bylo ještě horší, než co zažíval u Voena. ...A proč to s ním vlastně srovnával?

„Zaprvé, jsem tvoje stvořitelka a tvoje paní. Tudíž nesmíš odmítnout ani sebemenší můj rozkaz a budeš se mnou jednat uctivě." Tvářila se jak paní jeho světa.

Aoki pochopil, že Scarlet JE princezna.